Dokud jsme si s mým mužem nepořídili děti, měla jsem za to, že je to v podstatě dokonalý chlap. Mimo jiné i proto, že nikdy neměl sklony mě nějak poučovat a vyvyšovat se nade mě z pozice "silnějšího" pohlaví. To jsem zažila v minulých vztazích a zařekla se, že to už nikdy. Že i v Danovi se tahle stránka skrývá, jsem zjistila právě až s příchodem dětí. Chová se k nim pěkně, rodinu zabezpečuje, to ano. Ale tím jeho zájem končí a mně to čím dál víc vadí.
Dan o děti poměrně dlouhou dobu zas tak moc nestál. Chtěl, abychom si ještě užívali sami dva, a také chtěl ještě rozjet svoji kariéru. Brali jsme se, když mi bylo 28, takže jsem mu řekla, že dva tři roky ještě počkat můžeme, ale pak už rozhodně dítě chci. A ideálně dvě hned krátce po sobě.
Nakonec jsem si musela už dupnout, protože než by se Dan rozhoupal, uplynulo by snad deset let. Ale když jsme si přinesli z porodnice malou Kačenku, vypadalo to chvíli, že je nejšťastnější člověk na světě on. Na rozdíl ode mě. Jenže bodejť by ne. Jeho jedinou starostí bylo večer po příchodu z práce obdivně pozorovat spící miminko.
Veškerá starost a péče o malou byla na mně. Na první měsíc mi sice přijela pomoct máma, ale ta pak zas odjela a od té chvíle jsem byla na všechno sama. Nechci si stěžovat, brala jsem to tak, že Dan chodí do práce a mojí "prací" je malá, ale když přišel večer domů, čekala jsem, že budu mít aspoň chvíli pro sebe a on se k péči také nějak připojí. Jenže to se nikdy nestalo.
Když se za rok a půl narodil Lukášek, situace se opakovala. Byla jsem už sice zkušenější máma, takže jsem si uměla všechno lépe zorganizovat, ale zároveň děti byly dvě, takže ve výsledku jsem měla práce ještě víc než po prvním porodu. Občas jsem se ozvala, že už nezvládám, ale Dan, který v tu dobu pracoval i dvanáct hodin denně, protože se jeho firma začala opravdu rozjíždět, chodil domů víceméně jen spát.
Veškerá péče o děti je jen na mně
Ani o víkendech to nebylo o moc lepší. Když už jsme se přiměli podniknout nějaký výlet, stejně byla všechny starost o děti na mně. Zabalit všechno jídlo a věci s sebou, myslet úplně na všechno. Dan nás odvezl na místo, přivezl domů - a tím jeho úloha skončila. "Já to s miminy neumím, bojím se, že jim něco provedu," tvrdil, když jsem ho žádala o asistenci třeba s přebalováním. Začala už jsem tehdy mít vztek, protože v tomhle tedy moderním otcem dnešní doby vůbec nebyl. Záviděla jsem kamarádkám, které vyprávěly, jak jejich partneři dítě přebalí, vykoupou i oblečou jakoby nic.
Pořád jsem si ale říkala, že holt někdo takový je a že až děti povyrostou a bude s nimi trochu větší zábava, Dan si k nim cestu najde a začne se jim víc věnovat. Jenže to se bohužel dosud nestalo, přestože Kačka už chodí do třetí a Lukáš do první třídy. Zpětně vím, že je to moje chyba, asi jsem ho k tomu měla tlačit od začátku. Ale copak můžete někoho nutit násilím? Dan od začátku razil teorii, že on vydělává na rodinu, takže výchova je na mně. A zůstalo to tak i poté, co jsem se na půl úvazku vrátila do práce.
Faktem je, že manžel vydělává opravdu dost a po této stránce je ke mně i dětem opravdu velkorysý. Kdybych nechtěla, pracovat rozhodně nemusím, ale já chci. I proto, abych dělala něco jiného než jen mámu, kuchařku, uklízečku, vychovatelku. Jenže poslední dobou se ve mně nějak hromadí frustrace z toho všeho.
Manžel si s dětmi ani nehraje
Dan si snad nikdy s dětmi pořádně nehraje. Natož aby s Kačkou třeba napsal úkol. Na třídní schůzky by ho nikdo nedostal. Vrchol jeho snahy je odvézt nebo přivézt některé dítě ze školy nebo kroužku. Ale už ve dveřích ho se slovy "běž za mámou" předává mně, jakoby nevěděl, co s ním.
"Ty už to s nimi tak hezky umíš, já bych ti to jen kazil. Moje starost je, aby měly co jíst, co na sebe a s čím si hrát. Tvoje, aby z nich rostly fajn děti," řekl mi jednou, když jsem si postěžovala, že už to takhle dál nejde. A tak je to pořád dokola, podobně reaguje pokaždé, když se pokusím ho přimět, aby se dětem víc věnoval. Nechápe moje argumenty, že si děti potřebují víc užít i tátu. Prý ho vidí dost! To je sice pravda, ale vidět ho a aktivně s ním trávit čas je rozdíl.
Začínám být čím dál víc naštvaná. Dokud jsou děti ještě malé, dá se to nějak zvládat. Ale bojím se, že v pozdějším věku bude tenhle přístup na škodu. A až přijdou do puberty, jak je zvládnu sama? Občas už si připadám, jako bych byla svobodná matka. S manželem jinak žádné potíže nemáme, máme se rádi, ale na výchovu jsem sama. A nevím, jestli po těch letech je ještě nějaká možnost, jak tohle změnit.
Saša, 40 let