Moje panička rozlišuje lékaře podle toho, jestli jde k sadistovi (zubař), podvozkologovi (gynekolog) nebo k údržbáři (praktický lékař). Kamarádka Sylva chodí jen k umělcům. To jsou ti lékaři, kteří šijí, přešívají, štupují a záplatují a celkově vyrábí z hezkých žen ještě hezčí. Já nechodím sama nikam, já jsem tam postupně vlečena.
Vzhledem k tomu, že Sylva jde k umělcům dobrovolně a s vidinou toho, že se za ní na chodníku budou chlapi otáčet ne proto, že do nich strčila, neb se nevešli na šířku chodníku, ale proto, že se za takovou krasavou ohlédnout je prostě povinnost (nařídil to testosteron), vchází do dveří s popěvkem na rtech. Při liposukci dokonce s lékaři žertuje a ptá se jich, co to tam za tou zástěnou u jejího břicha kutí. Odpovědi, že šlehají sádlo, se Sylva pobaveně směje. Já bych omdlela a možná bych se už vůbec nikdy neprobrala. Jsem prostě srab. Když já musím do opravny, bráním se zuby drápky. Aby ne, když jeden veterinář namísto zobáčku andulce zaštípl jazýček a utnul tím tok její výřečnosti. Už z ní nedostal nikdo ani slovo a dokonce ani sprosté.
Kromě toho, že jsem špatný pacient, nechtěla bych být sadista, podvozkolog, údržbář, umělec a ani žádný jiný mistr umění lidského opravárenství. Vytrhla bych šestku vlevo dole místo nahoře a ještě by po mně pacient mohl chtít, abych mu pak potravu trvale předkousávala. Člověčí ani zvířecí opravárenství není pro každého. Ne každý si to bohužel myslí a vidina doktora v rodině dovede pyšné rodiče k tomu, že Pepíka doženou na studia bičem, byť k medicíně má vztah stejně vřelý, jako Herodes k dětem. Výsledkem je pak třeba takový doktor, jako jeden podvozkolog, díky kterému stoupala porodnost v kraji, k radosti čísel ve statistice, ovšem ne vždy i k radosti nastávajících rodičů. Z nějakého záhadného důvodu nad absencí tety z Aše (rozumějte červené zástavy pacientek) mával rukou a začas spěchal na rychlokurz sebeobrany, neboť paní Švestková měla doma už pět hladových krků a chlapa bez práce, který nedovolil dětem ani křečka, protože by ho neuživili a teď (kvůli doktorovi) tohle! Když se robě narodilo, novopečený tatík navíc prožil druhý šok, neboť to byla už šestá holka. Notně nacamrán třítýdenním zapíjením zklamání dovlekl kočár do čekárny a tam jej ponechal se slovy, že to je doktorovo dílo. Pacientky rozuměly „doktorovo dítě“ a tak tatíkovi nikdo čin nerozmlouval a spíš si všechny oddechly, že až se trochu vyvětrá, nesnesitelný alkoholový odér zmizí. Dítě si zavčasu vyzvedla jeho matka, ovšem doktor pak ještě dva týdny koktal.
Jo a taky ho nemůže dělat každý. Zvlášť ne každý může být umělcem. Někdy mám totiž pocit, že někteří se víc věnovali špásování se sestřičkou na operačním sále, než pacientce a z krasavice neudělali krasavici ještě hezčí, ale vyrobili z ní kačera. Partner si pak neodváží domů modelku, ale stvoření připomínající sousedovic Pepíka. No není to člověčí opravárenství rizikové povolání?
Vaše
Eni