Nedávno jsem se se svými pocity svěřila nad kávou kamarádce. Položila mi zdánlivě jednoduchou otázku: „Kdybys věděla, jaký jednou bude, a mohlas to vrátit zpátky, vzala by sis ho znovu?“ A já nedokázala odpovědět!
Svého muže pořád miluju, tím způsobem, jakým máte rádi člověka, kterého znáte skoro polovinu svého života. Díky němu mám dvě úžasné děti, které mi dělají jen radost. A když se ohlédnu nazpátek, zažili jsme spolu mnoho krásných let. Ale copak se dá žít jen ze vzpomínek?
Petr byl kdysi nadšený sportovec. Ostatně tak jsme se i seznámili – ve vodáckém oddíle. Já byla spíš nešikovné a taky nesmělé trdlo, on tahoun veškeré zábavy a pohybový talent k tomu. Kromě vodáctví dělal snad všechny sporty, které se v našem mládí daly provozovat. Dlouho jsem nechápala, proč si vybral zrovna mě, která před sportem dávala přednost spíš klidným procházkám a četbě.
Přesto jsme spolu byli šťastní a po dvou letech se vzali a narodily se nám krátce po sobě syn a dcera. Léta, kdy byly děti malé, byla rozhodně nejhezčími v mém životě. Byla sice osmdesátá léta, ale my podnikali tolik věcí! Nebyl víkend, abychom nebyli někde na výletě. Starou škodovkou, vlakem, autobusem, pěšky… Petr pořád vymýšlel program pro celou rodinu, tahal nás přírodou i po památkách a děti byly nadšené.
Změna přicházela nenápadně
A když začaly chodit do školy a postupně raději trávily čas s kamarády než s námi, výletili jsme ve dvojici sami dva. Já se naučila jezdit na běžkách, začalo mě bavit i kolo, a tak jsme byli prakticky pořád někde venku.
Když na to dnes vzpomínám, připadá mi to jako nějaký úplně jiný život, který se snad ani nestal. Nedokážu přesně říct, kdy se můj manžel začal měnit, přicházelo to postupně, plíživě a nenápadně.
Zpětně mám pocit, že to souviselo právě s tím, že děti odrůstali a my začali všechno podnikat jen ve dvou. Nejdřív ho to asi bavilo, ale postupně začal lenivět a okoukaná manželka už mu nestála za to, aby se tolik namáhal.
Začalo to tím, že z celodenních výletů se staly půldenní. Potom z půldenních dvouhodinové. A nakonec jsem byla ráda, když jsem ho vytáhla v neděli po obědě na hodinovou procházku. Myslela jsem, že je to jen nějaké přechodné období, kdy se mu nic nechce, ale všechno se to zhoršovalo. Přitom k tomu nebyl žádný objektivní důvod. Manžel byl zdravý jako řípa, nic ho nebolelo.
Navíc nešlo jen o pohyb, na který jsme byli zvyklí. Začal se proměňovat i v dalších oblastech. Zatímco dřív mi doma ochotně se vším pomáhal, postupně s tím přestal a v domku nesáhl na nic, pokud jsem ho k tomu vyloženě nedokopala. Ne že bych ho chtěla hodit, ale zatímco kdysi věci, jako je zalévání zahrady, sekání trávy nebo spravení vrzajících vrátek obstaral automaticky, teď jako by mu bylo všechno jedno. Když jsem ho o něco poprosila nebo přemlouvala, ať něco podnikneme, utrhoval se na mě a jeho nejoblíbenější větou se stalo: „Jdi sama, mně se nechce.“
Nejmilejším společníkem manžela je gauč
Dokonce jsem ho začala podezřívat, že má snad milenku, jinak jsem si jeho otrávenost směrem ke mně nedovedla vysvětlit. Jenže to by musel být často pryč. Ale manžel a gauč se staly srostlou symbiózou. Kromě práce to bylo jediné místo, kde jsem ho zaručeně našla.
No a pokud udělám střih do přítomnosti – v takovém stavu žije už zhruba deset let. A poslední dobou je to čím dál horší. Je mi pětapadesát, Petrovi o rok víc, ale zatímco já se fyzicky i duševně cítím maximálně na pětačtyřicet, on se chová jako sedmdesátiletý stařec. Tím, jak mluví, jak na všechno nadává, stěžuje si, i jak se chová.
Jediným jeho potěšením je jídlo, za posledních pár let taky neuvěřitelně přibral. Bohužel jsem si toho nevšimla hned, když někoho vidíte denně, pár kilo navíc vám unikne. A že jich přibylo třeba dvacet, zjistíte až při pohledu na staré fotky. Přestala jsem tedy s velkým vyvářením, ačkoli mě vždycky těšilo, jak manželovi chutná, a snažila se nastolit zdravější kuchyni.
Vyřešil si to po svém – cestou z práce se staví ještě na hotovku v hospodě a nebo si rovnou donáší domů vlastní zásoby. S těmi se úderem páté usadí k televizi a tam setrvá, dokud ho spícího neprobudím a nedonutím, aby se aspoň přesunul do ložnice. A ani tam to není žádná sláva, i když sex je snad ještě jediný pohyb, na který můj muž nezanevřel.
Chápu, že člověk stárne, leniví a pohodlní. Ale takhle extrémně? Navíc bez zjevného důvodu? Kdybychom takhle zpomalili oba spolu, nepřekvapovalo by mě to. Jenže já naopak s přibývajícím věkem, jako bych chytala druhý dech. Co jsou děti z domu, užívám si znovu naplno života. Zatímco manžel byl sportovcem v mládí, ze mě se stává až teď. Nejsem líná ráno ještě před prací vstát a jít se projít aspoň s hůlkami. Dokonce jsem před několika lety začala „na stará kolena“ běhat!
Všechno podnikám sama a už mě to nebaví
Odpoledne chodím sama na procházky, na kolo. Netěší mě to, radši bych to podnikala s manželem, ale přece nebudu sedět doma jen proto, že to tak dělá on! Navíc jsem trochu doufala, že když se vydám někam sama, navíc se k tomu hezky obléknu, jeho to probere a ať už ze žárlivost, nebo strachu o mě se třeba nakonec vydá se mnou. Pche, to jsem se přepočítala, jeho lenost je silnější.
Poslední dobou už mě to opravdu neskutečně štve. Máme pár přátel – párů, se kterými jsme dřív občas něco podnikli, teď když nás někam lákají, Petr nikam nechce a já po jediné zkušenosti, kdy jsem s nimi šla sama a celé odpoledne čelila otázkám, jestli máme problémy, už s nimi radši nikam nejdu.
Jak jsem se zmínila výše, svého muže pořád miluju, ale náš současný život mi vůbec nevyhovuje. Vím, že by mi asi plno žen řeklo, ať jsem ráda, že ho mám doma, že nepije a nechodí za ženskými, ale to by snad měla být samozřejmost. Ano, jsem samostatná a můžu se zabavit sama, ale k čemu potom člověk žije s někým v manželství? Nechci, abychom spolu trávili veškerý čas, jen bych si přála, abychom spolu dělali aspoň něco. Jenže dá se takový chlap ještě vůbec probudit?
Jarka, 55 let