Marek je moc pěkný kluk, takový ten hezounek, co se líbí snad každé ženské. Vyrýsovaná postava, delší blond vlasy, strniště, elegantní chůze – však jsem se do něj taky zbláznila na první pohled. Nízkou sebedůvěrou netrpím, myslím, že taky vypadám k světu, ale poprvé jsme se setkali v posilovně, kde si o svém sex-appealu nedělám nejmenší iluze.
Funěla jsem na jednom ze strojů, když on prošel kolem a poznamenal, že si tedy nakládám pořádnou váhu. Jen jsem se upoceně usmála a říkala si, jestli to měla být ironie, nebo ne. Pak jsme se znovu potkali na běžeckých trenažérech. Marek na mě při běhu nenuceně mluvil, já byl ráda, že stíhám vyhekávat jednoslovné odpovědi. Do třetice jsme na sebe ten večer narazili v sauně.
„To už nemůže být náhoda,“ smál se na mě a zcela bez okolků si mě prohlížel a vzápětí pozval na večeři. „Po takovém výkonu si ji zasloužíme, ne?“ A tak jsme se dali dohromady. Oba jsme studenti, a tak jsme se rok vzájemně navštěvovali na koleji. Protože nám ale vztah klapal, rozhodli jsme se pro odvážný krok a pronajali si společně malou garsonku. Je malinká a nájem naopak dost vysoký, ale stojí nám to za to. Chtěli jsme být spolu a ve větším soukromí, než je pokoj na koleji.
Oba si při studiu přivyděláváme. Já jako recepční v hotelu, Marek až do jara prodával v obchodě se sportovním oblečením. Nijak vyskakovat jsme si nemohli, ale dohromady s tím, co nám dávali rodiče, jsme celkem vyšli. Když jsme něco ušetřili, obvykle jsme se jeli někam podívat anebo si koupili pěkné oblečení. Marek je jeden z mála chlapů, co znám, kterému nevadí courání po obchodech a nákupy. Občas mi připadalo, že ho to dokonce baví víc než mě. A stejně tak jsem se mu čas od času smála, že bude potřebovat větší skříň než já. Jen džíny měl asi patnáctery!
Někdy v květnu jednou přišel domů z práce úplně nadšený. „Představ si, že tam přišla nakupovat taková ženská a nabídla mi, jestli bych nechtěl zkusit modeling, prý bych se na to hodil! A bylo by za to plno peněz!“ V prvním okamžiku byla mojí reakcí žárlivost, pak podezíravost. „Prosím tě, tahle v obchodě tě jen tak oslovila? To bude nějaký podezřelý, abys někomu nenaletěl…“ Marek ale vytáhl z kapsy vizitku. Tehdy jsem se ještě ve světě módy orientovala lépe než on a název agentury patřil jedné z těch v Česku nejznámějších.
A tak Marek druhý den vyrazil zjistit, jestli to s ním mysleli vážně. Mysleli! Za čtrnáct dní pak dostal první práci, vybrali si ho pro módní přehlídku v obchodním centru. Šlo mu to hned napoprvé skvěle, a tak s agenturou podepsal smlouvu. Po měsíci se to opravdu rozjelo a najednou měl práce víc, než mohl se školou stíhat. A on místo aby ji odmítal, začal šidit přednášky.
Samozřejmě jsem mu to přála, protože začal nosit domů úplně jiné peníze, než na jaké jsme byli doteď zvyklí. Za jednu přehlídku dostal někdy i pět tisíc korun a na takovou částku dříve pracoval v obchodě dva týdny. Potom začal čas od času fotit snímky do katalogů a na letáky a za to bylo peněz ještě víc.
Jenže tahle „brigáda“ začala Marka úplně měnit. Z peněz se nezbláznil, to ne, spíš ho pohltila ta práce jako taková. Začalo to tím, že si oholil hrudník a podpaží, to prý musí. Nic jsem nenamítala ani ve chvíli, kdy si začal vytrhávat obočí. Ale jednoho dne jsem zjistila, že v koupelně má můj milý víc kosmetiky než já – a všechnu ji poctivě používá. Nejrůznější krémy na všechny možné části těla, desítky přípravků na vlasy.
Když jsem se o tom v legraci zmínila, místo smíchu se rozběsnil. „Potřebuju to pro svoji práci, co na tom nechápeš?!“ Zaraženě jsme zmlkla, protože jsem takovou reakci nečekala. To bylo asi před třemi měsíci a od té doby se situace ještě mnohonásobně zhoršila.
Marek tráví veškerý volný čas v posilovně, protože má panickou hrůzu z toho, že přibere a nebude vypadat dokonale. Z posilovny jde klidně na kosmetiku, nechává se kompletně depilovat a aplikovat nejrůznější kosmetické přípravky. Už byl také na bělení zubů, o pravidelné pedikúře a manikúře ani nemluvím. K tomu pravidelně solárium, kadeřník a různé masáže.
Moc nevím, jak se s tím srovnat. Samozřejmě se mi líbí, když je chlap upravený, hezouni se mi líbí víc než zarostlí drsňáci, to přiznávám. Ale čeho je moc, toho je příliš! Než Marek ráno vyrazí z domu, tráví v koupelně před zrcadlem klidně půldruhé hodiny. A to jde jen do školy na seminář! Já pak můžu být ráda, že si vybojuju čtvrt hodiny pro sebe. Když jsem se ozvala, vyjel na mě, že když domů nosí tolik peněz, musím se s tím smířit, protože jinak bychom je neměli.
Ze začátku, když mu tahle práce spadla do klína, byl opravdu štědrý. Nakoupil mi v rychlém sledu několik dost drahých dárků, několikrát mě jen tak vytáhl ven a nutil mě nakoupit si obrovskou tašku oblečení. Samozřejmě jsem měla radost, ale časem už to i na mě bylo moc. Raději bych, kdybychom si ty peníze ušetřili a jeli někam na dovolenou.
Jenže poslední dobou už Marek neutrácí za dárky, ale jen a jen za svoji „režii“. Má panickou hrůzu, že by pro klienty nemusel být dostatečně krásný, a tak všechno, co vydělá, investuje do svého vzhledu. Když jsem ho upozornila, že v téhle situaci je ta práce vlastně zbytečná, ohradil se, že to jsou prvotní náklady a pak se mu to vrátí.
Ale mně to připadá spíš už jako nějaká mánie. Když jsem minule prala, našla jsem v kapse jeho bundy účtenku od kadeřníka – na dva a půl tisíce korun! Nechápu, co mu na té hlavě dělali.
Snad nejvíc mě trápí, že Marek dost zanedbává školu. Občas mi připadá, že by jí nejradši nechal, tuhle z něj vypadlo, že je to stejně zbytečné a v životě si s titulem nevydělá tolik jako teď. Jen jsem bezmocně kroutila hlavou. „V 50 už ale modela asi dělat nebudeš, kdežto inženýra jo,“ snažila jsem se ho probrat, ale marně. U studia už ho myslím drží jen strach z přísných rodičů, bojí se jejich reakce, kdyby se školou seknul.
Ještě horší než tohle je ale to, jak se změnil jeho vztah ke mně. Nepřipadám si už jako jeho partnerka, ale spíš jen spolubydlící a příležitostná milenka. Ani si nepamatuju, kdy jsme spolu naposled něco podnikli. Teď Marek veškerý čas tráví péčí o svoji vizáž a na věci jako kino, procházka nebo společné sportování mu čas nějak nezbývá. Už několikrát jsem se snažila si s ním o tom promluvit. Jeho reakcí bylo prohlášení, že mu závidím a nepřeji mu úspěch.
Už nevím, co dělat. Vím, že mě má rád a nemyslí to zle, jen si neuvědomuje, jak se změnil on i způsob našeho života. Potřebovala bych mu nějak otevřít oči, protože přijít o něj nechci. Ale jestli se to nepodaří, s takovýmhle člověkem žít nedovedu.
Šárka, 26 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!