Víte to? Seděly jsme s paničkou v autě, snažily se nastartovat, ale veškerá snaha byla marná. Olízla jsem i volant, jako že mu dám umělý dýchání, ale dočista to nepomohlo.
Panička říkala, že baterka točí. Za chvíli byla vytočená i ona. Normálně našemu autíčku říká Milášek, ale zvedla se, bouchla dveřmi, kopla do kola a řekla, že to je mrcha černá a ať si třeba vroste do země a napořád tam zůstane.
A tak jsme jely autobusem. To byly věci! V autě totiž býváme samy, posloucháme muziku a jediný člověk, se kterým občas mluvíme je policajt, který nás zastaví. Moc legrace s ním ale nebývá. Tuhle jsem chtěla jednoho kousnout, ale panička mi to zakázala, že to je prý ruka zákona. Na to, že je jen ruka si tedy dost dovoloval. Zapomněly jsme totiž rozsvítit světla. Vrčel jak sousedův vlčák, když si hlídá kost.
No tak to v autobuse, to je něco jiného! A těch vůní tam! Úplně nejvíc voněl takovej vousatej pán v ošuntělým kabátě, co seděl uprostřed. Z kapsy mu koukala láhev od piva a spokojeně spinkal a chrápal. Jako někdy páníček. Chtěla jsem si ho prohlédnout zblízka, ale panička nakrčila nos a místo, aby si ho šla očichat, utíkala od něho co nejdál. Je to zvláštní, nemyslíte? Autobus je plnej lidí a všichni se mačkají vzadu a vpředu, zatímco uprostřed sedí jeden osamělej pán a místa má kolem sebe, že by to na taneční parket vydalo. Já tomu tedy nerozumím, ale třeba jednou budu, až budu starší. Nebo vy to snad chápete? To by mě tedy opravdu zajímalo.
Eni