Naše zvířátková paní doktorka odešla na mateřskou. Zastupuje ji mlaďounká absolventka veterinární fakulty, která má moc ráda zvířátka, hodně se o nich naučila, velice se snaží, ale přeci jen řidič s čerstvým řidičákem také není Niki Lauda…A tak když jsme zjistili, že pár kilometrů od nás je starý vlk praktik, zamířili jsme k němu.
Matyldě i Mimince totiž onemocněla očička. Matyldě je čtrnáct, Mimince skoro sedmnáct! Uznejte, že takovéto postarší psí dámy potřebují, aby je lékař diagnostikoval od stolu, neobtěžoval jejich skříňky na duši podrobným zkoumáním a rovnou a neomylně střelil správnou léčbu.
Všechno to mělo malý problém. Miminka není zvyklá jezdit autem. Matylda to pro změnu zase už zapomněla. A tak aby měly holky dost odvahy, jela jsem i já….
Auto, ve kterém se veze šest kilo psů, může zůstat autem v případě, že se třeba jedná o jeden klidný kus vážící šest kilo. Pokud je hmota šesti kilogramů tvořena kusy třemi, z čehož dva jsou přeborníci ve zmítání se, kvílení, vytí a běhání po přístrojové desce, nepřipomíná to už auto, ale pojízdný blázinec. Od startu k cíli je to, bratru, nějakých patnáct kilometrů. Záhy páníček nevěděl, jestli drží řadicí páku nebo nohu některého z jorků, volantem se obával točit, aby jim nezlomil vaz a zabrždění se rovnalo bouchnutí airbagů. V tomto případě chlupatých. Já vím, že psa je radno umístit do tašky, připoutat, schovat třeba pod dekl do kufru, má-li být bezpečně přepraven z bodu A do bodu B. Však já mám bezpečnostní pás, přepravní tašku, cestovat umím. Ale na počet tří pesanů nejsme zařízení. A navíc zkuste zavřít do tašky psa, který tam v životě nebyl! To by pan doktor neléčil očička, ale infarkt (pesanův i páníčkův).
Na kochání se krajinou mohla panička zapomenout. Zatímco já jsem jí způsobně ležela v tašce u nohou, Matylda se střídavě snažila zakousnout ruční brzdu a vystoupit zavřeným okénkem a Miminka nutně potřebovala řídit. Jelikož jí to pro absenci řidičského oprávnění nebylo umožněno, hlasitě kecala páníčkovi do řízení a střídavě pouštěla výstražná a dálková světla. Cesta to byla veselá.
Když jsme dorazili k domu, kde pan doktor ordinuje, vystoupení z vozu se nápadně podobalo chvíli, kdy cestující v panické hrůze opouští hořící vagon metra. V čekárně holčičky zjihly a pak si omotaly kolem pacek zvířecí i lidské osazenstvo. Když se objevil pan doktor, zjihla i panička. Pan doktor je sice muž v letech, ale je to krasavec. A tak, jak jsme si přály, diagnózu určil rychleji, než já dokážu kousnout a nepochybujte, že v tom nejsem mistr. Dal nám léky pro holčičky, podrbal je za ouškama a střihl mi poklonu. Panička zezelenala závistí.
Cestu zpátky holčičky vylepšily o troubení klaksonu a pouštění rádia na nejvyšší možnou hlasitost. O páníčka se pokoušely mdloby a prohlásil, že je bude k veterináři posílat poštou. Já ale vím, že si dělal legraci. Tak jsem zvědavá, co za fígle holky vyzkouší zase příště…ačkoliv ať raději žádné příště není a jsme zdravé a takového prima pana doktora potřebujeme jen k potěše oka. A nemyslím tím léčbu zánětu.
Přeji hodně zdraví vám i všem vašim zvířecím mazlíčkům.
Vaše
Eni