Já vím, asi bych se spíš měla tvářit účastně a bolestně, ale nemůžu si pomoct. Ta poslední událost mě prostě rozesmála. Naše Bára, kterou já tak miluju, že jakmile se objeví doma, zkroutím se jak paragraf a kopíruju dlažbu v chodbě, pořád někoho zachraňuje. Jakmile dlouho nejde domů, stačí obvolat nemocnice a vezměte na to jed, že v některé už zase někoho drží za ruku.
Minulý týden jsem se ani neusmála, to strávila Barča pět hodin v Motole, protože se jeden malý neuhlídatelný chlapeček připletl koni pod nohy. Koho volali? Báru, přece. Bára je silná, Bára to zvládne. Bára si ví rady se vším.
Uplynul týden, klika cvakla, dveře letí, Bára vchází do dveří….Proč tolik hluku? Proč pěkně potichu neotevře a nezavře? Nejde to, ruce bolí. Na jedné je prst červený, na druhé modrý. Chtěla jsem jí to olízat, ale neměla zájem. A co se zase nestalo. Ta naše kobylka nenažraná miluje mrkev. Tak tedy dobrou chuť, zrzko zrzavá, Bára jí podala jednu pěkně tlusťoučkou a kobylka se do ní s chutí pustila. Jenže zazvonil mobil. Bára se zabrala do hovoru a mluvit přestala až tehdy, když se kobylka snažila překousnout tu tvrdou věc v mrkvi. Je to chytrý koníček, došlo mu včas, že není masožravec. Nicméně pochroumaný prstík už bolel. A tak si na něj Bára fouká, když se ozve křik, že venku běhá kůň a kdosi leží na zemi. Bára jak kovboj vyskočila na svou kobylku, jen laso chybělo a tryskem tam vyrazila. Na zemi ležela kamarádka, dost se divila, proč tedy tam leží a kde se tam vzala. Hlavička makovička jak narazí o zem, dějí se divné věci. Jenže děvče nemohlo jít, ukázalo se, že noha je k neupotřebení. Tak byla naložena na koně, dovezena do stáje, tam jí Barča sundala botu a noha se začala pěkně rozšiřovat. Každého napadne, že tohle chce led a není-li led, tak alespoň studenou vodu. Holčina si libovala, jak se jí ulevilo, jenže najednou zbělela jak papír, oči v sloup a bylo jí fuk, jestli se noha chladí nebo vaří. Zuby pevně sevřené v křeči a už se poroučela.
Báro, dělej něco! Lidi vyděšeně hledí na ten výjev a vytáčí číslo záchranky. Ale Báru napadlo, že holčině mohl zapadnout jazyk. Silou se snažila jí ústa rozevřít. Chtělo to rozvírák, ale Bára v duchu: zachráním tě i proti tvojí vůli, zmobilizovala síly a nemyslela v tu chvíli na koněm pokousaný prst. Ústa na škvírku násilím otevřela, sáhla, kde se jazyk nachází. Klap. Zuby v křeči sevřely toho šťouru, co mapoval ústa.
Prý to bolelo víc, jak od koně. Pořád nevěřila, že ten prst je modrý, tvrdila, že to je jen špinavé. Tak zázračný prostředek na mytí neexistuje, aby modřinu odstranil. Ale hlavně, že je kamarádka v pořádku. Noha je sice zlomená, ale to ostatní byl už „jen“ šok. Modřiny zmizí, kousance se zahojí, kosti srostou. Kéž by to vždycky dopadlo tak, abych se nad tím mohla tak trochu i pousmát, jako tentokrát.
Eni