Mám úžasnou kamarádku. Je milá, chytrá, šikovná, navíc i hezká, ale to poslední by mě zajímalo spíš kdybych byla její kamarád. Má jen jednu, pro mě přímo osudovou chybičku – je bacilonosič. Ovšem ne klasický, který roznáší choroby s nimiž se utíkáme do péče lékařů, tohle je naprosto jiný druh.
Pokud by nepřestěhovala komplet celý byt alespoň jedenkrát do měsíce, byla by nesvá a kdoví, zda by to vůbec přežila. Stěhování, přemisťování a přenášení bytového zařízení je pro ni to, co pro rybu voda. Já ji jednou, dvakrát navštívím a je to tu zas. Co? No přece záchvat.Najednou nutně potřebuji přemístit sedací soupravu z obýváku čítajícího 30 metrů čtverečních do pokojíku o patnácti metrech, když navíc jedinou cestou jsou dveře šířky 80 centimetrů. Sedačka je, jak také jinak, obří…
Tuhle zaparkuji auto, jdu ulicí a to co chci koupit, je chleba. Bohužel cestou natrefím na prodejnu s holandským použitým nábytkem, kde už mnoho mých známých ulovilo opravdové skvosty. Je to jasné, chleba-nechleba, musím dovnitř.. A první co mi padne do oka je nádherný stolek do obýváku. Z masivu a s nefalšovanou patinou, za níž u nového nábytku, napodobujícího své předky, zaplatíte hříšné peníze. Ó jé, ten musím mít! Ovšem sotva se ještě rozhlédnu, je mi jasné – zle je! Sedí tam v koutě, jako panenka, která nebyla nalezena. Nádherná truhla a za slušné peníze! Bez ní také odejít nemohu. Snad hodinu přemítám, kam ji doma dát. Představivost se flinká, dokud to neuvidím v reálu, jsem vedle. Paní prodavačka je něco jako našeptávající skřítek: „Můžete ji zaplatit, odvézt domů, vyzkoušet. Pokud se nehodí, vezmu ji zpátky a peníze vám vrátím.“
Kdo by odolal? Zaplatila jsem stůl i truhlu a prodavačka mě ujistila, že truhla se určitě vejde do auta. Pro stolek si přijedu dvoukolákem. To se řekne, že se vejde do auta. Kdybych se do mého mrňavého autíčka snažila naložit nosorožce, vyšlo by to nastejno, jen ten nosorožec by se možná trochu víc zmítal. Ale když něco opravdu chci, tak to by v tom byl čert, aby se to nepovedlo. Auto jsem znásilnila, truhla trůní na zadní sedačce a já už zase přemýšlím, jak ji dostanu ven. Představuje něco jako ježka v kleci. Dlouho předlouho jsem s ní před domem, kde bydlíme, zápasila. Zvítězila jsem! Když jsem pak navíc dovezla na dvoukoláku stolek a za pomoci hodného souseda, protože manžel nebyl, jak taky jinak, doma, oba přírůstky dopravila do prvního patra, měla jsem pocit, jako bych se hodinu zmítala v pračce. A abych viděla to, co jsem si jen špatně dokázala představit, čili stolek i truhlu na plánovaných místech, musela jsem navíc přestěhovat celý obývák. Když se mi to s nasazením života podařilo, došlo mi, že ta úžasná truhla tam fakt, ale opravdu fakt nepasuje a všude jinde je jako pěst na oko. Tvářila se zarputile a bytu slušet nechtěla. Vyhlásila jsem mobilizaci svým silám. Sedačku zpátky, knihovnu se stovkou svazků znovu vyklidit, přestěhovat, knihy uklidit zpátky, přemístit hifi soupravu, poponést televizi velikosti boudy na bernardýna…A pak truhlu dostat do přízemí. Ale autem, ty potvoro už nepojedeš! A tak hurá s ní na dvoukolák a hupky dupky honem do obchodu. Slušelo mi to, paní prodavačka mě málem nepoznala. Ruce jako opice, umouněný obličej, ve tváři pološílený výraz…
Večer volala kamarádka, co dělám. Tak jsem jí to vylíčila.
„Truhlu, říkáš? Tu musím mít!“
Její byt je přeci jen větší a hlavně – má už se stěhování a přemisťováním nábytku letité zkušenosti. Trefila se na první pokus. Truhla sedí u ní v rohu obýváku a když tam přijdu, mám dojem, že na mě posměšně mrká vyřezaným ornamentem: „To byl prima záchvat, co říkáš?“
autor: www.brabcova.com