Jsou typy lidí, kteří vám ze začátku připadají velmi sympatičtí, rozumíte si s nimi, zdají se fajn. Jenže stačí, abyste jim trochu otevřeli svůj svět, a stanou se z nich pijavice, které dokážou z člověka vysávat veškerou radost ze života a jen na něj hrnou svou negativní energii. I já mám takovou kamarádku…
Možná by měl člověk více dát na první dojem, který je ničím racionálním nepodložený, prostě jen jakýsi instinktivní pocit. Když jsem Dominiku viděla asi před rokem a půl poprvé, připadala mi jako trochu afektovaná, přehnaně veselá osoba, která byla pořád všude slyšet. Obvykle právě lidé, kteří vypadají, že mají pořád dobrou náladu a nikdy je nic nenaštve, ve skutečnosti celý svět nenávidí.
Dominika je kolegyně z práce. Když naše oddělení přesunuli z původní kanceláře do velkého openspace, nemohla jsem ji přeslechnout ani přehlédnout, i když jsme se osobně neznaly. Nijak mě ani nezajímala – zbystřila jsem až ve chvíli, kdy jsem zaslechla, že velmi často mluví o koních a jak jí chybí. Zaujalo mě to, protože sama jezdím, a tak jsem se s ní o něco později dala do řeči.
Jakmile uslyšela, že jezdím, byla nadšená jak malé dítě a nedala mi chvíli klidu. Až mi občas v práci dělala ostudu – přece jen nepotřebuji nahlas před dvaceti kolegy probírat kydání hnoje. Když jsem jí nabídla, aby se do stáje, kam chodím, přijela podívat, málem mě radostí umačkala. Návštěva se navíc vyvedla a majiteli malé rodinné stáje, který zrovna hledal pro svého nevyužitého koníka jezdce, se Dominika zdála taky fajn, takže jí nabídl, jestli by se toho nechtěla ujmout.
A tak jsme se začaly vídat nejen v práci, ale i často odpoledne u našeho největšího koníčku. Nejdřív to bylo fajn – měla jsem na projížďky parťačku svého věku, se kterou jsme probraly všechno možné, jak to tak ženské dělávají, a radovala se, že mám konečně taky kamarádku, kterou tohle zajímá. Jen mě zaráželo, že mě sotva znala a už se mi svěřovala s takovými detaily ze svého života, které kolikrát lidé tají i mnohem bližším lidem. Vyprávěla mi, jak měla šestiletý vztah, který ji skoro zničil, jak se pak pokoušela dvakrát o sebevraždu a poslední dva roky nějak funguje jen díky tomu, že do sebe sype antidepresiva. A že proto je pořád tak „vysmátá“ – díky práškům.
Udělala si ze mě vrbu, aniž bych o to stála
Nevěděla jsem, co na to říct, netušila jsem, jak se k takovým lidem chovat. Vylezlo ze mě něco obligátního jako „to je mi moc líto, ale neboj, bude líp, určitě se najde někdo fajn…“ A myslela jsem, že tím je takové téma uzavřené. Jenže Dominika si ze mě ze dne na den udělala zpovědní vrbu, aniž bych o to stála.
Ať to bylo v práci, nebo u koní, zahlcovala mě dalšími a dalšími podrobnostmi ze své minulosti, ale také přítomnosti. Stěžovala si, jak nedokáže potkat normálního chlapa, jak se s ní všichni chtějí jen vyspat – když jsem opatrně zjišťovala, jak je to možné, dozvěděla jsem se, že k sexu vždycky dojde už na první schůzce. „Čemu se tedy divíš?“ ptala jsem se a její odpověď mě uzemnila: „No jo, tobě se to říká, ty jsi krásná, štíhlá dokonalá, máš skvělého kluka, všechno se ti daří – to jenom já jsem takový lúzr.“ Vůbec jsem nevěděla, co na to říct, protože to bylo naprosto nečekané a hlavně to znělo strašně.
A tyhle řeči se opakují pořád. Ať se bavíme o čemkoli – anebo píšeme, protože Dominika mě v práci bombarduje přes den maily z druhé strany místnosti – vždy to nakonec nějak sklouzne k tomu, že já mám všechno a ona nic, zjednodušeně řečeno. Většinou se snažím odpovídat nějak neutrálně nebo ji nějak podpořit a zvednout sebevědomí, ale poslední dobou už toho začínám míst dost.
Pořád se se mnou srovnává a lituje se
Dominika mě pořád – nevím, jestli schválně, nebo nevědomky – tlačí do pozice, že bych se snad měla cítit provinile, že je mi na světě dobře. Marně jí vysvětluju, že je to všechno o přístupu a dokud se bude na svět dívat tak, že všem je přáno a jen ona je chudák, který nic nedostane, tak to tak opravdu bude.
Jakmile ale na její nářky zareaguji a začnu to s ní opravdu řešit jinak než jen přikyvováním, obrátí se to proti mně. A stačí i maličkosti. Převlékaly jsme se spolu v šatně a ona s pohledem upřeným na moje stehna pronesla: „Takové nohy já nikdy mít nebudu, štíhlé a bez celulitidy, i kdybych měsíc nejedla.“ Co na to máte říct? „Jíst můžeš, jak chceš, jen se musíš taky hýbat,“ odpověděla jsem nakonec přátelsky. „Ale vždyť já se hýbu,“ na to ona. Tak jsem ji taktně upozornila, že rekreační jízda na koni a půl hodiny pomalého běhu jednou za tři týdny (jak se chlubila) nejsou pohyb, o jakém mluvím.
A tak jsem se dozvěděla, že mně se to říká a kdesi cosi. Týden pak se mnou nemluvila! Skoro si říkám, že to byla nejpříjemnější doba. Pak se všechno vrátilo do stejných kolejí a točí se to pořád dokola. V práci už se pomalu bojím na ni i jen podívat, neustále se vymlouvám, že teď nestíhám, že něco dělám, jenže ona mi vyčítá, že když jsem měla čas s ní mluvit předtím, nemůžu mít najednou tolik práce…
Nejradši bych se s ní už vůbec nevídala
Největší chybou asi bylo seznámit ji s mým přítelem. Dokud ho znala jen z fotek a vyprávění, básnila o něm, že musí být úžasný. Teď už si to doopravdy myslí! A vůbec se neostýchá mi říct, že kdyby to nebyl můj partner, už by se o něj pokusila. Ale že prý mám být v klidu, že zadaní ji nezajímají. Nějak jí to ale úplně nevěřím – po tom, co mi vyprávěla, mám spíš pocit, že by udělala cokoli, aby ulovila chlapa, který se jí líbí.
Přítel naštěstí jeví spíše známky zděšení, kdykoli o ní mluvím, na rozdíl ode mě ji odhadl hned při prvním setkání a další ho rozhodně neláká. Sám mi domlouvá, že přátelství s takovými lidmi nikomu nesvědčí, a že chce-li se někdo plácat v bahně, nemůžu ho z něj tahat a ani s ním do něj nemám lézt.
Ze všeho nejradši bych tohle nevyrovnané přátelství ukončila, jenže to nejde ani prakticky a ani morálně mi to nesedí – spíš si říkám, vždyť ona potřebuje pomoct. Bohužel v mých silách to není. Postupně jsem ale čím dál víc otrávená. Přijít do práce v nové sukni, zakousnout se do zákusku, odmítnout večerní ježdění s tím, že jdu s partnerem do kina – to všechno jsou věci, které s normální kamarádkou s radostí sdílíte, ale tady je to spíš cesta do pekla.
Klára, 27 let
