ŽANETA (31): Přítel trvá na svatbě. Jak ho odmítnout?

ŽANETA (31): Přítel trvá na svatbě. Jak ho odmítnout?

Žaneta je v situaci, kterou by jí jiné ženy možná mohly závidět. Má dlouholetou známost a přítel si ji chce vzít. Žaneta ale o svatbu nestojí…

Dostala jsem se do dost bizarní situace. Kamarádky kolem mě se buď hlava nehlava vdávají, nebo netrpělivě čekají, až je partneři požádají o ruku, a když se tak neděje, začnou na ně tlačit. Já mám ale opačný problém. O svatbu nestojím, přijde mi to jako zbytečná fraška a vyhozené peníze, ovšem můj přítel je přesně opačného názoru a po svatbě touží. Nevím, jak mu to vymluvit, abych ho neurazila, ale prostě v tomhle směru asi já víc přemýšlím jako chlap a on jako žena.

S Lukášem se známe už spoustu let a jiskra mezi námi přeskočila už kdysi dávno. Tehdy jsem ale byla mladá holka a šlo pouze o jednorázový románek, který neměl pokračování, protože Lukáš si myslel, že jsem na vážný vztah ještě mladá. Byla to pravda – bylo mi pouhých sedmnáct let a měla jsem před sebou roky studia a cestování. A také několik vztahů, stejně jako Lukáš.

I tak mě to tehdy ale trochu mrzelo, protože se mi Lukáš opravdu líbil. Byl to takový můj rádce, hodně jsem na něj dala a i díky němu jsem se vyhnula řadě průšvihů. Jemu se zase asi líbilo, že má nade mnou moc a že mám oči jen pro něj.

Protože jsem se odstěhovala z rodného města hned po maturitě, viděli jsme se celé roky opravdu minimálně. Díky sociálním sítím jsme o sobě tak nějak měli přehled, ale že bych nějak pátrala, co Lukáš dělá nebo jak se má, to zrovna ne. Prostě jsme si každý žili svůj život a ani jeden jsme asi nečekali, že by se naše cesty ještě někdy mohly protnout. Ale stalo se.

Po deseti letech od našeho „úletu“ jsem se vrátila zpátky do rodného města a opět jsem se víc začala vídat se starými přáteli včetně Lukáše. Na jedné oslavě narozenin pak přeskočila jiskra znovu a tentokrát už nezůstalo jen u nezávazného románku. Jiskra zažehla oheň, zamilovali jsme se do sebe a začali jsme spolu chodit.

Jsme spolu už čtyři roky, a tak je jasné, že řešíme budoucnost, rodinu, svatbu a podobně. Lukáš je moc fajn, i když je dost velký žárlivec. Naštěstí mi to nijak extrémně nevadí a navíc v mém rodném městě není příliš příležitostí k tomu, aby měl k žárlivosti důvod. Takže občas nějaká scéna proběhne, ale není to nic, co by mě nutilo přemýšlet o rozchodu. Daleko víc mě ale trápí jiný problém.

Máme totiž rozdílný názor na svatbu. Já už jsem kdysi zasnoubená byla, velmi krátce, což ani Lukáš neví. Ze svatby nakonec sešlo, bylo to oboustranné rozhodnutí, navíc jsem byla mladá, takže jsem se z toho rychle oklepala a život šel dál. Za ty roky jsem na svatbu změnila názor a přistupuji k ní tak, že lidi spíš svazuje a dává jim okovy. Už ta slova: „Berete si zde přítomnou?“ Berete? To znamená, že mě pak ten člověk bude vlastnit?

Celá tahle instituce se mi nelíbí, navíc znám dost dlouhodobých vztahů, které ale právě po svatbě nakonec zkrachovaly, protože jeden nebo druhý z partnerů si začal myslet, že má výsadní právo na to řídit život toho druhého. Navíc já nejsem zrovna romantický typ, obřad v bílých šatech mě neláká, svatební zvyky mi přijdou směšné a trapné a když vidím kamarádky, jak jsou ve stresu během příprav, říkám si, že tohle opravdu mít nemusím.

Lukáš můj názor zná, ale zřejmě si pořád myslí, že se mu podaří mě zlomit. On si naopak představuje velkou svatbu se všemi kamarády a rodinou, ale hlavně si myslím, že velkou roli hraje ta jeho žárlivost. Že právě to, co mi na svatbě vadí, jeho láká – ta touha mě vlastnit a mít na papíře s razítkem, že mu musím být věrná až za hrob.

Přemýšlela jsem o tom, že možná do budoucna, až budeme mít děti, by bylo z řady důvodů lepší, abychom byli manželé. V tom případě bych ale takovou svatbu odbyla během chvilky na úřadě jen se svědky. Nechci nic okázalého, co bude stát spoustu peněz, nejraději bych ten obnos investovala do cestování po světě, po kterém oba toužíme.

Lukášovi ale velká svatba jako vyhozené peníze nepřijde. Navíc o ní mluví čím dál častěji a k tomu všemu jsem zjistila, že pořídil zásnubní prsten. Žádost o ruku je tedy zřejmě na spadnutí a já stále netuším, jak se z toho vykroutit…

Doporučujeme

Články odjinud