Žaneta nikdy neměla moc kamarádek, takže si těch pár svých velmi váží. Přátelství s jejím nejlepším kamarádem je momentálně v ohrožení a ona neví, jestli se ho má vzdát.
Říká se, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje. Vždycky jsem si myslela, že já jsem ten důkaz, který toto tvrzení vyvrací, zdá se ale, že to nakonec budu muset potvrdit… S Honzou se znám už od školky. Byli jsme léta sousedi a naši rodiče spolu hodně kamarádili, takže nám tak nějak nezbylo nic jiného, než spolu kamarádit také. Vlastně nám to ani nepřišlo divné.
Odmala jsme spolu trávili prázdniny, dovolené i výlety, v první třídě jsme si spolu sedli do jedné lavice, a tak to vydrželo celou základku. Honza byl opravdu speciální kámoš, kterého nerozhodila ani puberta, stejně jako mě. Byl to můj rytíř, který mě ochraňoval, ale zároveň jsme spolu dělali lumpárny a nebyla mezi námi ani platonická láska. Spolužačky mi ho záviděly a nechtěly se mnou proto kamarádit, ale mně to bylo jedno.
Naše přátelství pokračovalo i na gymplu, kam jsme oba po základní škole nastoupili. To už se nám takzvaně začala zapalovat lýtka, takže jsme byli o to radši, že máme jeden druhého. Já jsem Honzovi radila, jak to má koulet s holkama, on mně zase, co platí na kluky a co je určitě odradí. Myslím, že oproti ostatním holkám jsem v tomhle měla obrovskou výhodu, protože takový klučičí kamarád je ve chvílích, kdy potřebujete poradit ohledně vztahů, k nezaplacení.
Kamarádka vám řekne vše ze svého pohledu a utěšuje vás, že je na vině onen kluk, kdežto kamarád se s vámi nepárá a řekne upřímně, co si myslí, navíc z pohledu chlapa. Pravda, občas mi byl Honza trochu na obtíž, protože se stávalo, že si za mnou kluk, kterému jsem se líbila, netroufal přijít. Myslel si totiž, že jsme s Honzou pár. Ale většinou se to snadno vysvětlilo, navíc v období střední školy už jsem si našla kamarádky a občas vyrazila ven na dámskou jízdu i bez Honzy.
Poprvé se naše cesty trochu víc rozdělily na vysoké škole. Sice jsme oba šli do Prahy, ale každý jsme si vybrali jinou univerzitu. Pořád jsme se vídali alespoň jednou týdně, ale už ne denně jako dřív. Ale volali jsme si a psali pořád. A naše osudy zůstávaly pořád propletené. Během studia na vysoké škole jsem ho seznámila se spolužačkou Petrou, která se postupem času stala mojí nejbližší kamarádkou. Jak se dalo čekat, s Honzou si padli do oka a začali spolu chodit.
Vztah jim vydržel po vysoké škole ještě několik let, načež ji Honza požádal o ruku a ona řekla ano. Byla jsem štěstím bez sebe, že moji dva nejbližší lidé v sobě našli zalíbení, a spolu s nimi jsem se nadšeně vrhla do příprav na svatbu. Já jsem momentálně byla bez partnera, takže jsem na to měla dostatek času. Honzovi jsem na svatbě šla samozřejmě za svědka a hrozně jsem si to užívala. A co víc, na této svatbě jsem se zamilovala!
Mezi svatebčany byl mimo jiné Petřin soused, se kterým jsme – jak už to na svatbách bývá – prožili vášnivou noc, a nezůstalo jen u ní. Začali jsme se vídat a nakonec z toho byla láska jako trám. O dva roky později jsme se brali i my a tentokrát byl Honza v roli mého svědka. Netušila jsem ale, že jeho manželství už začíná skřípat.
S Petrou se dlouhou dobu snažili o miminko, něco ale bylo špatně a stále se jim nedařilo. Bohužel to vedlo ke stále častějším hádkám, až situace nakonec vyústila v rozvod a Honza zůstal sám. O to víc si zamiloval našeho malého syna a trávil u nás poměrně hodně času. Stala se z něj i dobrá chůva.
Novou známost si ale nehledal. Když už to vypadalo, že se z rozvodu vzpamatoval, přišla další rána. Petra si mezitím našla nového partnera, se kterým se jí podařilo otěhotnět. A tehdy se to stalo. Vytáhla jsem Honzu ven, aby přišel na jiné myšlenky, a on se hrozně opil. A v tomto stavu mi najednou začal vyznávat lásku. Smála jsem se a nebrala jsem ho vážně, protože byl opilý, on ale stále trval na svém. Nakonec jsem ho raději poslala taxíkem domů.
Druhý den se u nás objevil, můj manžel byl zrovna na služební cestě. Začal se mi omlouvat za svoje chování, zároveň však přiznal, že mě opravdu miluje a chce se mnou být. Dokonce se mě pokusil políbit! Odstrčila jsem ho, poslala ho pryč a snažila se na celou situaci zapomenout. Chvíli byl klid a dělali jsme, že se nic nestalo, ale postupem času začal zase dotírat.
Když má příležitost, snaží se mi dokázat, jaký bychom byli ideální pár a že mě vlastně miloval celé ty roky, jen to prostě neviděl. A prý to mám já úplně stejně, jen potřebuju otevřít oči. Ale to není pravda! Miluji svého manžela i našeho syna, máme skvělé manželství a všechno funguje. Nemám důvod ho opouštět, jenže Honza prostě není schopný to pochopit.
Už mi docházejí síly, jenže když si představím, co všechno jsme spolu prožili a že bych ho teď měla odstřihnout ze svého života, chce se mi plakat. I přes to, co teď cítí, si stále rozumíme a já si neumím představit lepšího kamaráda. Ale v zájmu všech si někdy říkám, jestli by nebylo lepší s ním jednou pro vždy všechno ukončit…
