Lidé pořád někam spěchají a vůbec si nedokáží vychutnat to, co všechno se jim nabízí. Většinou je dokáže zastavit až něco závažného, třeba nemoc. Ale já vám byla svědkem, kdy lidi zastavilo něco dočista jiného a vychutnávali si to jako o život. No, jestli ono to trochu o život nebylo?
Byla to zvířata, která se jmenují Watusi. Jedná se o plemeno známé od starověkého Egypta. Tyhle potvory mají rozpětí rohů až 230 cm! Na poli je nepotkáte, to musíte jet na safari. Tam jsou. No a já na safari jela. V rámci dovolené totiž s páníčky nakonec jezdíme po výletech a večer se pěkně vracíme domů do našich pelíšků.
Takže jsme vyrazili na safari. Nikoliv do Afriky, ale do Dvora Králové. Tam nám paní v pokladně prodala lístek a my se autem vydali vstříc dobrodružství. Jeli jsme úplně pomaloučku, už jsem se začínala nudit a klimbat, ale naprosto spolehlivě mě probralo zvíře, která nám drze nakouklo do okýnka. Potvora pruhovaná! No to jsem se tedy lekla! Však víte, že jezdím i na koni, ale kdo kdy viděl za bílého dne koně v pyžamu? Neslušelo se štěkat, ale kdyby jo, tak bych jí pověděla pěkně od plic, co si o ní myslím. Všude samej turista a ona, madam, se ani neuráčí, aby se převlékla do něčeho slušného. Paštikovala jsem ještě dobu, než mi panička vysvětlila, že to není kůň v pyžamu, ale zebra.
Jedeme si, pokukujeme, když najednou dojedeme kolonu. A stojíme. Frfňala jsem, ať už ti vpředu přestanou fotit, že my chceme taky, ale takhle dlouho by i ti nejchtivější vydrželi fotit jedině tak nahatou modelku, nikoliv zvířátka. Bylo to divné. Deset minut, čtvrt hodiny, dvacet minut…. Stát v koloně, to znám. Ale tady vám mě zaskočilo ticho. Nikdo netroubil, což se ostatně ani nesmělo, ale znáte to….ale nikdo ani nenadával, nedělal nemravné posunky. Všichni dřepěli v autech, jako by za to měli být odměnění. No a když se za námi utvořila fronta snad až k bráně, ten náš autíčkovej had se začal pomalu hejbat. Málem mi vypadly oči. Víte co bylo příčinou? Na silnici stálo a polehávalo obří stádo neuvěřitelných zvířat. Rohy ta zvířata měla tak ohromné, že jsem se vůbec nedivila, že sebou flákla únavou zrovna na silnici. Kdo to kdy viděl nosit něco takového na hlavě! Jenže protože mají takové rohy, nemohou nosit slamák, aby nedostala úpal. A tak přeci jen jim došlo, že povalovat se na rozpálené silnici není úplně to pravé a co noha nohu mine se stádo konečně vydalo na louku. Někteří lidé cvakali spouštěmi fotoaparátů, jiným z toho strachy cvakaly zuby a sotva to bylo možné, šlápli na plyn a uháněli k nejbližší budce SOS WC.
Aby ne…Jeden náš kamarád říká, že zážitek nemusí být pěkný, ale rozhodně musí být silný. Pro někoho byl obojím a řeknu vám, že i kdybychom tam čekali ještě hodinu, stálo to za to. Ano, zážitek musí být silný a přitom za ním člověk fakt nemusí letět přes půl zeměkoule.
Krásné léto!
Vaše
Eni