V seriálu Star Trek i ve filmu Muži v černém se shodně tvrdí, že jde o mimozemskou technologii, přitom jej vymyslel už ve čtyřicátých letech švýcarský inženýr při procházce po alpských kopcích. O jakém užitečném vynálezu, který dokáže na ploše dvanáct centimetrů čtverečních udržet váhu jedné tuny, je řeč?
O docela obyčejném suchém zipu. Samet (velour) a háček (crochet) – dvě slova, která dala vzniknout novotvaru, jenž se nejen ve frankofonním světě pro suchý zip používá. Přesněji slovem Velcro pojmenoval de Mestral značku, pod níž se už od konce čtyřicátých let jeho vynález vyrábí. Ve většině světa se ale suchému zipu neřekne jinak, ať už jde o originál stejnojmenné firmy, nebo jeho asijskou kopii.
Technologie z kosmu?
Popis experimentů inženýra Georgese de Mestrala s různými typy materiálů a jejich zpracováním tak, aby obě strany velcra držely dobře u sebe a zároveň se daly snadno oddělit, není zrovna tím nejzáživnějším vyprávěním. Když se zeptáte Američana, kdo vymyslel suchý zip, bude pro vás mít mnohem atraktivnější odpověď. Vysvětlí vám, že jde o technologii vynalezenou na supertajném pracovišti NASA, ne-li dokonce to, že ji vědečtí pracovníci zmiňované organizace odkoukali z kosmu.
Nic překvapivého, podle čerstvých průzkumů věří více než třetina Američanů v existenci mimozemských civilizací a NASA je podle nich samozřejmě s mimozemšťany jedna ruka. I když názor, že suchý zip je výsledkem výzkumů, které v superutajení vyvíjejí v pověstném americkém Národním úřadu pro letectví a kosmonautiku (jak zní výklad a překlad zkratky), není úplně neopodstatněný. Pro kosmonauty je suchý zip nezbytnou pomůckou – k zapnutí skafandru či uchycení různých předmětů v kosmické lodi ve stavu beztíže (kosmonauti používají např. šachy či talíře na suchý zip).
Ale z kosmu hezky zpátky na zem, respektive na alpské kopce zarostlé bodláčím, kde ve čtyřicátých letech venčí Georges de Mestral svého psa. Nápad okopírovat přírodu a vytvořit konkurenci ke klasickému kovovému zipu připadal de Mestralovi tak dobrý, že sekl se svou dosavadní prací, půjčil si od banky sto padesát tisíc dolarů a začal experimentovat. Trvalo nějaký ten rok, než elektroinženýr přes nepříliš odolnou a zároveň drahou bavlnu doexperimentoval v roce 1948 až k suchému zipu z nylonu, který byl tehdy také čerstvou novinkou.
Podařilo se mu vyvinout spojovací materiál, který by šel na rozdíl od klasického zdrhovadla snadno zapnout a rozepnout jednou rukou.
Naopak z boku v podstatě odtrhnout nelze – jak už bylo řečeno, proti boční síle jsou některé druhy velmi odolné, zip o velikosti dvanáct centimetrů čtverečních může udržet v tomto směru až tunu. Další výhody? Není problém ho namočit, dokonce drží i pod vodou a na rozdíl od magnetických spojů ho lze použít i v blízkosti předmětů, ke kterým není radno magnety přikládat.
Tichý suchý zip
Výroba suchého zipu je poměrně jednoduchá a hlavně laciná.
Z nylonového vlákna se utká tkanina plná hustých jemných smyček – ano, to je ta „sametová“ strana zipu. Ale jak na té druhé udělat háčky? Jednotlivé smyčky se rozpůlí, tudíž z každé vzniknou dva háčky, ty se pak zahřejí pod infračerveným světlem a vzniká hrubá strana zipu, tak jak ji známe z tenisek, bund a dalších převážně do kategorie oděvů a oděvních doplňků spadajících produktů, jichž je suchý zip nezbytnou součástí. Ale nejen boty, bundy, tašky máme na sucháče.
V interiéru kosmických lodí (ano, už v Apollu) byl suchý zip používán jako alternativa ke kovovému spojovacímu materiálu v té nejodolnější variantě (teflonové háčky a polyesterová očka). Samozřejmě má používání suchého zipu i své nevýhody, tu největší ostatně známe všichni – háčky chytají nejen druhou polovinu suchého zipu, ale všechna možná vlákna, která se o něj otřou, a znečištěný zip pak odmítá „lepit“. Naštěstí jde o proces vratný – lze ho vyčistit.
Problém nastává také při použití suchého zipu v místech s vysokou teplotou – nylon se může jednoduše tavit. A pokud jej stále zapínáte a rozepínáte, očka se přetrhávají a suchý zip má postupně nižší a nižší „lepivost“. Možná překvapí, že za velkou nevýhodu je považován též zvuk, jenž odtržení obou stran zipu od sebe doprovází. Na něj si stěžují zejména vojáci, jejichž uniformy se bez suchých zipů neobejdou. Běžně je používán na vyměnitelné štítky se jménem či hodností na vojenských bundách a košilích. Při válečných operacích však vadí hlavně kapsy na „sucháče“. Co kdyby jejich otevírání zaslechl nepřítel?
Na suché zipy si stěžovali též přislušníci americké armády nasazení v Afghánistánu a dalších pouštních oblastech. Písek suchý zip zanáší podobně jako různé chlupy a vlákna. Ale nebyla by to americká armáda, kdyby si s takovými drobnostmi neporadila. Vyvinula „tichou“ variantu suchého zipu. Jak? To je samozřejmě přísným vojenským tajemstvím.
Na druhou stranu může být hlučnost suchého zipu považována za výhodu. Pochvalují si jej obezřetní turisté, kteří mají pocit, že kapsy, tašky a batůžky na suchý zip je dokonale ochrání proti nenechavým kapsářům. Věří, že si je nikdo nedovolí nenápadně prošacovat, neboť díky zvuku odtrhávaného suchého zipu, by to již nebylo nijak nenápadné. Tento recept, jak suchým zipem ochránit své kapsy není jistě stoprocentí, najdou se i kapsáři vybavení nožem, kterým látku jednuše proříznou, přesto věříme, že některé kapsářské „amatéry“ odradit může.
První tenisky
V roce 1951 si zažádal Georges de Mestral o patent na svůj vynález a o čtyři roky později jej opravdu získal. Dnes je Velcro Industries mezinárodní společností se zastoupením v USA (kde je její hlavní sídlo), Kanadě, řadě evropských zemí, ale také v Jižní Americe, na Blízkém východě a v podstatě po celé Asii.
Do USA, konkrétně do textilního centra Ameriky Manchesteru, expandoval Georges de Mestral s firmou Velcro v roce 1957 a už o rok později se o suchém zipu ve svém novinovém sloupku zmínila žurnalistka Sylvia Porter jako o vynálezu, který předčí tehdy čtvrtstoletí starý objev klasického zdrhovadla. V roce 1959 po módní přehlídce v newyorském hotelu Waldorf-Astoria, na níž bylo velcro představeno široké americké veřejnosti, zase psaly Timesy, že jde o definitivní konec knoflíků, zipů, přezek, háčků a dalších spojovacích materiálů...
Suchému zipu předpověděli přece jen až příliš zářnou budoucnost, knoflíky ani klasický zip nevytlačil, naopak americká armáda se kromě vyvíjení nových tipů velcra zároveň pokorně vrací k léty prověřeným obyčejným knoflíkům. V polovině šedesátých let vzali suchý zip na milost dokonce i světoví módní návrháři – zajímavé kreace s velcrem v hlavní roli navrhli například Pierre Cardin či Paco Rabanne.
Za prvními teniskami na sucháč pak stojí firma Puma, která je na trh uvedla v roce 1968. Po ní následovaly další výrobci sportovní obuvi jako Adidas a Reebok a v osmdesátých letech už pravděpodobně neexistovalo žádné dítě, které by nemělo boty na „sucháč“. Minimálně žádné americké dítě.
V roce 1978 Mestrálův patent pozbyl platnosti a trh byl zaplaven levnými napodobeninami Velcra z Asie. To však neznamená, že by dodnes nebyla značka Velcro tím největším a nejslavnějším výrobcem suchých zipů (má přes tři sta registrací ve 159 zemích). Na velcro.com najdete nejen to, kde firma své zboží vyrábí, ale také, co konkrétně má v sortimentu.
Produkty jsou na stránkách rozděleny podle účelu, a tak vedle té nejčastější funkce, kdy suchý zip nahrazuje zip klasický na oblečení a taškách nebo tkaničky u bot, je tu sekce se suchými zipy využívanými jako spojovací pásky ke kabelům, uchycovací pásky k rostlinám, samolepicí proužky, které se přilepí ke stěně a mohou sloužit na zavěšení předmětů s druhou stranou suchého zipu, např. nářadí.
Zároveň se suchý zip dostal i do kanceláří. Vyrábějí se celé nástěnky ze suchého zipu, na vzkazy, dokumenty apod. s klipsy, které jsou samozřejmě opatřeny druhou stranou velcra. Dokumenty umístěné na takovou nástěnku pevně drží a zároveň se na rozdíl od nějakého propichování špendlíky, neničí.
V říši hmyzu i hudby
Švýcarský inženýr se inspiroval leckdy až nepříjemně přilnavými kuličkami lopuchu. To dobře znají zvlášť majitelé dlouhosrstých psích plemen. Princip suchého zipu ale mohl odkoukat i ve zvířecí říši, respektive ve světě hmyzu.
Využívají ho například jihoameričtí mravenci, kteří mají na nohách háčky jako na ostré straně suchého zipu a loví svou kořist výhradně na listech rostliny porostlé chlupy, jež funguje jako „sametová“ strana. Díky tomu, že se mravenec „přizipuje“ k rostlině, může pak útočit na kořist, která je mnohonásobně větší a těžší než on. Slovo „velcro“ se používá ve zvířecí říši i v přeneseném významu. Velcro dog jsou psi, kteří se odmítají hnout od svých pánů.
Zároveň inspirovalo muzikanty různých žánrů – pátý singl z alba Afterburner od ZZ Top nese jméno Velcro Fly. V rozhovoru z roku 1985 pro časopis Spin se kytarista Billy Gibbons svěřil, že velcro prostě miluje, navíc považuje za skvělý nápad to, jak se jeho vynálezce inspiroval přilnavými kuličkami bodláků.
To, že se při vyprávění o suchém zipu spletl o desetiletí a ze švýcarského inženýra udělal doktora, vousáčovi z texaské rockové skupiny odpustíme. Bod má už za to, že vynález suchého zipu nepřisuzuje mimozemšťanům.
Pro trochu jiné fanoušky pak hraje kapela, která má suchý zip přímo v názvu – finské elektronické duo Mr Velcro Fastener. Jeho zakladatelé, spolužáci ze střední školy Tatu Metsätähti a Tatu Peltonen, nebyli na rozdíl od členů skupiny žádnými milovníky suchého zipu. Jednoduše se jim líbilo anglické sousloví, kterému nerozuměli. Mysleli, že jde o jméno, proto Mr (pan) Velcro Fastener (pásek).
Hrátky s velcrem
Suchý zip je sice prvotně pomůcka praktická, jeho použití se však nevyhnulo ani oblasti zábavy, dokonce snad lze říct sportu. Variace na tenis či šipky fungující na principu rozdílných stran zipu jsou celkem běžné a snadno představitelné. Přesně padesát let od vynálezu suchého zipu se začaly pod názvem Super Grip prodávat v hračkářstvích kulaté „sucháčové“ pálky s tenisákem.
Poněkud bizarnější je, když se dospělý člověk obleče do obleku pošitého jednou stranou suchého zipu a věnuje se velcro jumpingu. Jde o to vyskočit co nejvýš na trampolíně a tělem se „připnout“ na stěnu, jež je pokryta opačnou stranou suchého zipu. Tato zábava se obvykle praktikuje v nočních klubech a je určena především alkoholem posilněným návštěvníkům. Ne že by na ní bylo něco nepřístupného, avšak s přibývající hladinkou je člověk snažící se přizipovat na kolmou stěnu jistě směšnější a směšnější.
V našich končinách pravděpodobně žádný podnik s podobnou zábavou nenajdete, můžete si však nafukovací stěnu se suchým zipem pořídit domů přes internet. Stěna je obvykle k pronájmu, takže pokud chystáte párty, není zas až takový problém ozvláštnit ji neokoukanou zábavou. Oblek si ti nejšetrnější jistě dokážou sami vyrobit, ale lze jej sehnat i v nafukovací variantě.
Poprvé se do podobného obleku převlékl v roce 1984 americký moderátor David Letterman při příležitosti rozhovoru s tehdejším ředitelem americké centrály firmy Velcro. Po skončení interview se rozhoupal na trampolíně a skočil na „sucháčovou“ zeď. První závody v této jedinečné disciplíně se o pár let později konaly na druhém konci země, v jistém novozélandském baru.
Pokud vám to připadá přece jen jako poněkud finančně nákladné „blbnutí“ se suchým zipem, hru Butt Head seženete za pouhých 8,88 libry. Sada, kterou po zaplacení příslušné ceny plus poštovného obdržíte, obsahuje neuvěřitelné věci – dvě čepice podobné koupacím, na nichž jsou vyvedena čísla (body, jež získá soupeř, pokud se na ně trefí) a jež jsou samozřejmě opatřeny jednou stranou suchého zipu. K tomu trojice míčků se stranou druhou, aby po sobě měli soupeři čím házet.
Nezbytným pomocníkem je suchý zip i při hře zvané Tag Rugby, tedy nekontaktní obdobě ragby, kdy mají hráči na sobě sucháčem připevněny pásky, které se jim soupeř snaží strhnout (vedle toho, že se šišatý míč snaží vsítit do brány podobně jako v ragby klasickém).
Pětašedesát let starý vynález stále pomáhá téměř ve všech oblastech lidské činnosti – od oblékání přes zdravotnictví (ortézy, dětské plenky) a zábavu až po kosmonautiku. A kromě toho, že se občas používají jiné materiály, než de Mestralem použitý nylon, suchý zip se ani ve svém důchodovém věku nemění.