Oba pocházíme ze stejného malého města a naše rodiny se znaly odjakživa – jak to tak na maloměstě bývá, každý věděl o každém skoro všechno. Já a Tomáš jsme spolu chodili na základní školu, on o dva ročníky výš, ale tehdy jsme o sebe prakticky okem nezavadili, a nestalo se to ani později, když jsem já šla na zdravotní školu a on na gymnázium.
Cestu jsme si k sobě našli až několik let po maturitě. Zatímco já jsem mezitím ještě tři roky studovala na nástavbě a stala se zdravotní sestrou, Tomáš nejdřív vyrazil do světa a pak začal pracovat v jedné prodejně počítačů a mobilů, kde se postupně vypracoval až na zástupce svého šéfa a majitele firmy.
Oba jsme za sebou měli pár vztahů a zklamání a náš vztah byl najednou úplně dokonalý. Jako bychom jeden na druhého čekali. Skvěle jsme si rozuměli, všechno najednou bylo, jak mělo být. Vzali jsme se a bydleli nejdřív ve městě v pronajatém bytě. Pak se nám narodily krátce po sobě dvě dcery a my se přestěhovali do velké vily, kterou obýval už jen Tomášův dědeček. Zatím byl soběstačný, ale bylo mu už přes 80, a tak jsme věděli, že bude i na nás se o něj postarat, až to bude potřeba.
Žilo se nám dobře, i když jsme nebyli bohatí
Několik let se nám žilo opravdu hezky. Neměli jsme peněz na rozdávání, ale ani jsme nestrádali. Bydleli jsme v krásném domě, který sice volal po rekonstrukci, ale nechtěli jsme dědečka něčím takovým na stará kolena stresovat. Vše vyvažovala krásná obrovská zahrada, kde se holky vyřádily, a když jsme se snažili, dokázali jsme našetřit i na hezkou dovolenou. Brali jsme život tak, jak byl, a nepočítali s tím, že by se někdy mohl nějak výrazně změnit.
Před třemi roky se stav Tomášova dědečka začal zhoršovat. Kupil se jeden zdravotní problém za druhým, k tomu se přidávaly i psychické potíže. Půl roku jsme zvládali o něj společnými silami pečovat, dost tomu pomohlo, že jsem zdravotní sestra. Ale ani jeden jsme si nemohli dovolit zůstat s ním doma, jeden plat by pro rodinu nestačil. A jeho stav dospěl do fáze, kdy 24hodinovou péči vyžadoval.
Tomášovi rodiče sami mají zdravotní problémy, je jsme zatěžovat nechtěli. Nakonec ale dědeček musel chtě nechtě do nemocnice na vyšetření a už si ho tam nechali. Během tří týdnů prošel neuvěřitelnou proměnou, z dosud aspoň trochu vitálního staříka se stala nemohoucí troska, odešly mu všechny svaly, přestal úplně chodit. Bylo jasné, že domů už se nevrátí. Zemřel o tři měsíce později.
Tomášův táta rovnou řekl, že dům nám zůstane bez ohledu na případnou závěť, že jemu a tchýni je lépe v bytě a my ho jako rodina potřebujeme. Byli jsme jim vděční, a když opravdu nakonec na dědické řízení a závěť, kterou dědeček napsal, došlo, nepředpokládal nikdo, že by přišlo nějaké překvapení.
U notáře nás čekal šok
A o to větší šok nastal. Dědeček totiž měl v bance v různých účtech a cenných papírech přes třicet milionů korun! Absolutně jsme to nechápali, až postupně vyšlo najevo, že po revoluci kromě lékárny, o níž Tomášův otec věděl, zrestituoval postupně ještě nějaké další nemovitosti a také pozemky a během let je postupně velmi dobře prodával. Byl to tajnůstkář, nikomu nic neřekl. Až notář nám vysvětlil, že to byla dědečkova vášeň – investice, spoření. Koneckonců byl kdysi ředitelem záložny.
V závěti navíc úplně všechno odkázal Tomášovi a ten se stal ze dne na den milionářem. Myslím, že i jeho jinak velkorysé a skromné rodiče zamrzelo, že na ně dědeček vůbec nemyslel a úplně je přeskočil. Ale Tomáš, kterého u notáře málem skolil infarkt, jim rozjařeně sliboval, že se se všemi spravedlivě rozdělí.
Musím přiznat, že já jsem ze začátku vůbec radost neměla. Spíš mě to vyděsilo. Něco jiného je zdědit milion, který určitě každému pomůže – nám by třeba vyřešil rekonstrukci domu – ale zároveň vám nezmění život a nutí vás zůstat nohama na zemi. Jenže 30 milionů? To máte najednou pocit, že můžete všechno. Bála jsem se, co bude, a ukázalo se, že oprávněně.
Když jsme se s Tomášem sami dva doma posadili ke stolu, abychom si o všem pořádně promluvili, jako první jsem ho poprosila, ať nic neříká dcerám. „Čím méně budou vědět, tím líp. Ještě jsou docela malé, mohlo by je to úplně pobláznit. Jen ať si myslí, že jsme pořád stejná rodina,“ mínila jsem. Ale Tomáš byl v euforii a nechtěl o tom ani slyšet. Co prý blázním, jen ať vědí, že mají najednou bohatého tatínka!
„Vezmu nás teď všechny na pořádnou dovolenou, jen ať si řeknou, kam by se chtěly podívat,“ vykřikoval na celé kolo. A hned k tomu přidal další velkolepé plány. Co se opravovat se starým plesnivým barákem, teď si pořídíme supermoderní dům, kdekoli budeme chtít! A k tomu pořádné auto, po jakém vždycky toužil. Poslouchala jsem to spíš zděšeně, moje chabé námitky, že bychom měli pokud možno žít jako doposud, vůbec neslyšel.
Z práce dal výpověď a začal utrácet
A bylo ještě hůř. Za tři dny jsem přišla po ranní domů a Tomáš se rozvaloval v posteli. „Ty nejsi v práci?“ podivila jsem se. „Dal jsem výpověď, už nikdy nemusím pro nikoho dřít, budu jen svým pánem!“ smál se na celé kolo. Byla jsem zděšená a tušila, že se řítíme do pořádného průšvihu.
Zkrátím to. Za dva a půl roku stihl Tomáš rozfofrovat téměř veškeré dědictví. Stihli jsme sice opravit dům, díky tomu, že jsem na něj zatlačila a on v jednom ze stále vzácnějších okamžiků racionálního uvažování opravdu povolal firmu a zaplatil vše potřebné. Ale to bylo jen jedno z mála rozumných rozhodnutí, která udělal.
Vzal nás opravdu na dvě luxusní dovolené a dcery byly nadšené. Jenže přesně jak jsem se bála, začaly mít najednou pocit, že mohou a musí mít všechno – protože na to přece máme, že? Moje snaha je nějak krotit a udržet ve zdravých mezích byla marná, staly se z nich nezvladatelné rozmazlené puberťačky.
Před domem nám postupně zaparkovala tři luxusní auta, sousedi a pak i půlka města si o nás začali povídat a já začala mít problémy v práci. Lidská závist, to je strašná věc, a můžete stokrát vysvětlovat, že vy sama jste se nijak nezměnila…
Svým rodičům dal Tomáš celý jeden (!) milion korun s tím, že teď víc nepotřebují a až budou, tak jim zas dá. Mezitím celé dny nakupoval – obří televizi přes celou stěnu, pak motorku, potom přemýšlel, že si pořídí dostihového koně. Jako kdybyste vypustili malého kluka do hračkářství, ať si vezme, co chce.
Přesvědčovala jsem ho, ať aspoň část, když ne většinu peněz, investuje a spoří, ale měl pocit, že jich má tolik, že na to je ještě času dost. Pak začal vymýšlet, jak bude podnikat, a postupně rozjel několik různých věcí – vlastní restauraci, půjčovnu sportovního vybavení, bazar s mobily a už ani nevím co ještě. Všechno zkrachovalo, protože to byly nepromyšlené hurá akce, na které si navíc najal lidi, kteří ho jen okradli.
Za dva roky stihl většinu rozházet
Před půlrokem manžel musel prudce vystřízlivět, když zjistil, že mu z jeho jmění zbývá sotva sedm milionů! Pro jiného pořád spousta peněz, pro něj najednou almužna! Vůbec nechápal, jak se mu to stalo a místo, aby šel do sebe a snažil se rozumně naložit s tím, co má, začal pít. A kdyby jen to, taky mě podvádět. Na malém městě se to dozvíte rychle, lidé vám to s radostí donesou!
Když jsem zjistila, kam až jeho manýry došly, moje dosavadní trpělivost byla u konce. Poradila jsem se s Tomášovými rodiči, kteří mi sami dali požehnání, nešťastní z toho, co se s jejich synem stalo. „Jestli chceš, aby z holek vyrostli normální lidé, máš nejvyšší čas, ne-li poslední možnost, něco udělat,“ řekli. A tak jsem podala žádost o rozvod.
Jestli jsem si myslela, že Tomáše to třeba probere, šeredně jsem se spletla. Místo toho mě osočil, že jsem ho stejně jen vysávala, ať si táhnu a hlavně ať si nemyslím, že z jeho peněz něco uvidím! Najednou je z něj úplně cizí člověk, ne ten chlap, kterého jsem si kdysi vzala.
Dcery s mým rozhodnutím nesouhlasí. Na jednu stranu se za tátu stydí, to, co provádí, se donese samozřejmě i k nim, na druhou si doteď žily v luxusu a vědí, že pokud zůstanou se mnou, přijdou o něj. Marně jim vysvětluju, že tatínek se řítí do propasti a z toho luxusu už moc nezbývá, a hlavně, že o ten přece v životě nejde. Pro ně jsem ta špatná já. O tom, že o ně Tomáš ani nestojí, jak mi řekl, jsem se radši vůbec nezmínila.
Rozvod bude snad na podzim. I když mi o peníze nejde, doufám, že přece jen něco mi Tomáš bude muset dát, abychom s dcerami měly trochu snadnější start bez něj. Jsem rozhodnutá dát pak v práci výpověď a najít si jinou. Kdyby starší dcera neměla rok do maturity, nejradši bych se přestěhovala úplně do jiného města, kde nás nikdo nezná, ale to si teď nemůžu dovolit. Jen doufám, že dcery mi časem odpustí a pochopí, že to dělám pro ně…
Anna, 44 let
