Zdena a její manžel se své dceři a její rodině snažili pomoct, jak jen mohli. Ani ve snu by je nenapadlo, jak se celá situace obrátí proti nim a oni málem skončí na dlažbě.
Když se dcera před lety vdala a chtěla koupit s manželem byt, požádala nás, abychom jí ručili domem. Rádi jsme pomohli, ovšem s podmínkou, že v něm budeme mít zajištěné dožití. Do dvou let se jim narodila naše vnučka.
Tou dobou naneštěstí její muž přišel o práci, a tak se jim nedostávalo peněz. Anežka dostala nový nápad: „Máte starý dům a já nový byt. Co kdybych ho prodala, za peníze dům zrekonstruovala a postavila bydlení v podkroví? Budeme všichni pohromadě, pomůžu vám s domem a se zahradou.“
Laura Poláková
22. října 2019
Jak naplánovala, tak i udělala. Na půdě nechala postavit útulný podkrovní byt, my zůstali v přízemí. Dceřin manžel našel práci ve městě, takže se jejich finanční situace začala lepšit. Jenomže kromě práce si našel i milenku a nakonec přišel rozvod.
Dceru rozvod poznamenal – zlost a zklamání si začala vybíjet na nás rodičích. Dokonce nám vyčítala, že Josef odešel, protože nechtěl bydlet s tchyní a tchánem. Nakonec se rozhodla dům prodat a začít nový, lepší život! Co bude s námi, ji nezajímalo. Když jsme se vrátili z lázní, kde si manžel léčil nemocné srdíčko, dcera i s vnučkou byly pryč a nahoru do domu se právě stěhoval nový majitel.
Laura Poláková
19. října 2019
Zůstali jsme jako opaření. A mělo to být ještě horší. „Takže kdy se postěhujete do domova seniorů? Tenhle týden? Nebo jestli chcete, počkám vám i čtrnáct dní, maminku sem chci stejně stěhovat až za měsíc,“ vyptával se bezelstně nový majitel a postupně vyšla najevo celá ošklivá pravda. Dcera podvedla i jeho.
Když jí vysvětlil, že je v časové tísni, protože potřebuje bydlení nejen pro sebe, ale i pro postiženou maminku, namluvila mu, že my už máme rezervovaná místa v domově seniorů a můžeme se stěhovat hned. Tentokrát zůstal jako opařený on.
Laura Poláková
17. října 2019
Na mého nemocného muže už bylo toho neštěstí najednou moc. Srdíčko nevydrželo, během vzrušené diskuse se sesunul k zemi a my museli volat sanitku. Naštěstí šlo jen o srdeční slabost. S „naším“ domem, ve kterém jsme se stali v jediném okamžiku cizinci, to bylo horší. Neměli jsme kam jít.
Nový majitel chtěl nejdříve z dcery vymoct zpátky peníze, jenže ona nebrala telefony a my nevěděli, kam zmizela. Pak ji chtěl udat na policii, vyšetřování by ale bylo na dlouhé lokty a on už nutně potřeboval ubytovat maminku.
Laura Poláková
15. října 2019
Nakonec jsme si pomohli navzájem. Zůstali jsme s manželem bydlet ve dvou pokojích v přízemí a do třetího se nastěhovala jeho maminka, o kterou jsme se starali. On tak ušetřil za ošetřovatelku a docela jsme se spřátelili.
Když nám po třech letech čekání přidělili místa v domově seniorů, naše kontakty nezanikly. Nakonec jsem mu několik dalších let chodila s maminkou pomáhat… Od záležitosti s domem uplynulo už osm let.
Laura Poláková
13. října 2019
S dcerou se nestýkáme, z vnučky však mezitím vyrostla hodná holka. Když dospěla, vyhledala nás a začala nás navštěvovat. Nedávno dostudovala pedagogickou fakultu, bude z ní učitelka.
Její matka se po útěku přestěhovala do čtyřicet kilometrů vzdáleného městečka. Koupila menší byt a zařídila si obchůdek. Příjmy z něj i zbytek z peněz, které utržila za dům, jí pomohly dceru vychovat, protože se už znovu nevdala.
Laura Poláková
8. října 2019
Říká se, že všechno nakonec přebolí, ale nás zrada dcery bolí pořád a určitě bude bolet do konce života. Utěšuji se v duchu, že peníze, které dcera za dům získala, aspoň pomohly vychovat milovanou vnučku a zaplatit dobré vzdělání, které by jí Anežka jako osamělá matka s nevelkým příjmem poskytnout nemohla. Jen bych se ještě ráda dožila vnuččiny svatby…