Žít a užívat života za mlada, nedočkáte se zklamání.
jinak obecně k tématu žitív cizině........není to nic jednoduchého a abvykle se v tom dobře cítí jen určité typy povah.......zažila jsem to osobně kdy jako dítě jsem byla díky prací rodiičů byla několik let v cizině a mne to tedy neoslovilo vůbec, stěhování a zmna prostředí v kombinaci s počínající pubertou vedlo k nejhorším rokům mého života a i díky této zkušenosti vím že já bych v cozí zemi dlouhodobě žít nedokázala......často takto narazí i ti co si předtím myslí že to dají.známá pracovala na ministerstvu zahraničí a tam se všichni klepou na to aby vyjeli někam na ambasádu, jí se to povedlo už nevím co to bylo za zemi ale njaká taková kam byste v létě jeli na dovolenou k moři, tak že ona to brala jako výhru, no a po 2 msícich už jen brečela rodině do telefonu že se jí stýská a že tam nechce být, protože tam nikoho nemá. Naopak znám američana co tady v Praze učí angličtinu a američany se tu nestýká za ženu si vzal Bulharku co tu taky pracuje a je naprosto spokojenej......prostě na to opustit rodinu a přátele a začít fungovat v jiné společnosti, kteár přeci jen funguje trochu odlišně než ta naše, i když je západní musí být prost čověk určitým způsobem od přírody psychicky vybaven. Což ale dle všeho dcera z článku právě je.
Tak to je holt život nikde člověk nemá zoruku že mu dít zůstane poblíž a bude ho vídat každý den až do konce života, statistika spíše říká, že tomu tak nebude. Paní z článku mi připadá nicméncelkem rozumná v tom, že i když jí to trhalo srdce tak dceři ve štěstí nijak nebránila a nezkušela jí vymlouvat život v austrálii..........k dokreslení obrázku by mne zajímalo jak často se vídá nebo vídala paní z článku s vlastními rodiči.........protože to by víc ukázalo jestli je u nich v rodin prost zvykem se hodn často vídat a mít blízké vztahy i po odchodu mladých z hnízda a nebo jestli je paní na dceři už ponkud citov nezdrav závyslá.
Sestřenice zůstala v srpnu 1968 v Rakousku, odkud se odstěhovala do USA. Tro tetu a strýce to bylo spočátku smutné, měli jediné, těžce vymodlené dítě. Navíc trvalo dosti dlouho, než mladí dostali v USA občanství a než se mohli navštěvovat. A počítače, internet, mobily - to tehdy a ještě hodně dlouho nebylo, jenom klasická papírová pošta. Ale když potom mohli a každý půlrok si zajeli za mladými na návštěvu, kterou jim děti zaplatili, když mladí mohli zajet sem, tak si myslím, že byli oba šťastni a rádi. Věřte ve svou dceru a přejte jí to paní Zdeno, rodin, jejichž potomci žijí v Austrálii pár znám. A všichni jsou spokojeni. V dnešní době to opravdu není žádný problém.
U nas je to naopak, odstehovala jsem se ja, neni to pres pul sveta, ale ani ne na navstevy kazdy tyden. Zprvu to vypadalo, ze se dcery ani nenaklonuji, takze zadna tragedie, obe se stejne odstehovaly z Moravy do Prahy, takze ani na tu Moravu moc nejezdily a nejezdi. Ted uz mam tri vnoucata, kazdej den si dame kafco na Messengeru, kecame hodiny, 2,5 leta vnucka uz mi vola sama, funguje to bezvadne, na zivo bychom se nevidely tak casto ani nahodou.
také nám dcera odletěla do Usa nevidéli jsme se 19 let pouze přes skype a také má vnouče
Paní má být ráda,že se jim,i když tak daleko,daří dobře. Někdo zkrátka má toulavé boty,dnes už to jde zaletět si kamkoliv a je to otázka jen zdraví nebo peněz.Co měli dělat za socialismu rodiče dětí,co emigrovaly,mohli si jen psát nebo telefonovat,neviděli se i desítky let...Nebo znám případ,kdy matka nechala u rodičů synka v r. 1968 asi 7 letého,emigrovala do Kanady,myslela si,že jí dítě pustí do Vánoc za ní Červený kříž,ale režim dítko nepustil,a viděl se s matkou až asi za 5 let....Dnes je to brnkačka,paní se nemusí vůbec nervovat!!!
K anketě - byla bych ráda, kdyby moje děti žily v zahraničí. Umím si představit i v Evropě hned několik zemí, kde by se dle mého osobního náhledu žilo lépe než tady. Natož mimo Evropu. Jenže jednak jsem to podcenila a nevychovala je tak, aby měly ambice jít do světa, druhak si dnes, s odstupem let, myslím, že i kdybych se o to snažila, tak by to bylo málo platné. On na to prostě nemá každý povahu a odvahu. Pro mě samotnou je už pozdě. Neumím nic, čím bych se mohla uživit v cizině, a vdát se za bohatého cizince už se mi taky nepovede, v tom je obrovská konkurence žen o generaci mladších :-D Takže se to holt musí brát realisticky. Nakonec ono se dneska nežije špatně ani tady, při troše snahy. Tedy z materiálního hlediska. Politicky je to sice bída, ale ono všude je něco :-| Navíc tady už člověk ví, kudy kam, jinde by byl náplava a složitě se orientoval v místních poměrech. To si to tak alibisticky pro sebe omlouvám, proč se neseberu a nejedu do Austrálie. ]:-D Takže shrnuto - k kdyby snad moje vnučka, až bude dospělá, chtěla do Austrálie (nebo jinam do světa), vysypu prasátko a přidám jí na letenku.
Znám hodně takových,skoro všichni bečí, paní má jedináčka,o to je to ještě horší,kdbyby to byla evropská země, ale Austrálie- to je pech.Sama mám malého vnuka, a když ho s manželem nevidíme týden, už se nám stýská. Je to ale i v dětech, syn by takovou kravinu neudělal, peníze nejsou všechno, žijeme jen jednou. A že by mi někdo záviděl, že můžu jednou za rok do Austrálie- to teda výhra není.A její rodiče budou čím dál stearší,mohou přijít nemoce...prostě blbý
@Anonymizovaný: Jen zírám - zz toho článku je zjevný že si toho australana dcera vzala z lásky a nikoliv pro peníze , tak že to je podle tebe kravina? ot si podle tebe mla vzít njakého Pepu z vedlejšíé vesnice kterého nemilovala a to by kravina nebyla?
@Anonymizovaný: "Je to ale i v dětech, syn by takovou kravinu neudělal". Skutečně nevím, co tě vede k takovému prohlášení. Závist, potřeba někomu ublížit, potřeba chlubit se jak já to mám jediná skvělé?
Paní má šikovnou a podle článku samostatnou dceru, která je štastná.Co chtít víc od života??? Dnes 63 let není žádné stáří, paní asi ještě pracuje, na důchod má dost času, pokud je zdravá, zvládne i cestu do USA. Co ji brání v tom, tam odjet a pobýt třeba měsíc, možná jenom to, že ji zaměstnavatel nepovolí práci přerušit . Možná peníze, ale nevěřím, že by nesehnala na cestu. Znám dost lidí, co mají děti ve světě nejen na studijních pobytech, ale natrvalo a dá se to zvládnout.
Musí to být nelehké. Kdyby aspoň ty děti neměli. Takhle je ten stesk silnější, když ostatní mají možnost pobýt s vnoučátky, která žijí v jejich čtvrti, sousedním městě...Naše rodina má tradici neodstěhovat se daleko, bydlíme všichni blízko a tak jsme kolikrát pospolu možná víc, než je zdrávo. Na druhou stranu buďte ráda, že je Vaše dcera úspěšná v pracovním a šťastná v soukromém životě. Mít ji tady jako svobodnou nezaměstnanou matku - možná by s Vámi i někteří známí měnili....Nemůže mít každý všechno. A není nikde psáno, že jednou se rozhodnou přece jenom bydlet tady. Nikdo nevíme, co bude. Na druhou stranu je hodně pravděpodobné , že jak tam ty děti začnou chodit do školy, už tam zapustí kořeny. Čím déle tam bude rodina dcery žít, tím spíše tam zůstanou. I tak nevěšte hlavu. Nejste sami. Mám několik známých, kterým se děti rozesely podobně. Člověk s tím nic nenadělá. Ale zase kdo může říct, že strávil dovolenou u dětí v Americe, Anglii, na Novém Zélandě....?
Jedna z mých známých má dceru provdanou v USA. Tudíž oznámila zaměstnavateli, že dvakrát do roka, na jaře a na podzim, odlétá za dcerou a setrvá tam měsíc. Což taky důsledně dělá. Nějaké to vnouče je už na světě taky. Samozřejmě USA není Austrálie, ta cesta je delší, tak by se to třeba dalo udělat jednou v roce na dva měsíce. V článku chybí informace, jestli paní pracuje, nebo je už v důchodu, ale 63 přece není žádnej věk, aby paní musela plakat, jak je cesta únavná. Finance chápu, ale tak snad by jí dcera a zeť mohli sehnat na internetu levné letenky, a ona, když tolik touží vidět vnoučata, si může udělat nějakou tu brigádu, aby si přivydělala. Klidně může letět i sama, bez manžela, jestli jemu se nechce. Mně osobně to nijak tragické nepřipadá, můžou si psát, volat, posílat fotky, videa, v kontaktu zjevně jsou, a vztahy vypadají OK. Takových lidí je, co mají příbuzné někde světa kraj... a bývalo to i dřív, to není žádná novodobá vymoženost, akorát že dřív nebyl ten internet, tak bylo méně možností, jak se spolu domluvit. A taky to šlo.
Nesmírně miluji svého čtyřletého vnoučka...strávila jsem s ním i mnoho dní když byl malý a dcera musela na půl úvazku pracovat. Byl jako můj syn. Takhle daleko mi zmizet, to by mi teď jistě zlomilo srdce. Já se zas naopak kvůli němu z té Austrálie vrátila:) Paní je uchráněná od toho prvopočátku.... a určitě věřím, že se jí po vnoučátkách stýská, ale když to společné vídání není tak časté, ten stesk je pak méně intenzivní.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.