O ženském kolektivu se říká, že překypuje řečmi a emocemi. Má to svoje výhody i nevýhody. Můžete bez skrupulí probrat jakékoli ženské téma, vždycky budete mít komu se vyplakat na rameni, a když se vám nepodaří vyměnit zásobník s barvou v tiskárně, můžete požádat o pomoc, aniž byste si připadaly hloupě. Jakékoli plusy se však kdykoli mohou zvrtnout v minusy. „Plno řečí“ může znamenat nejen příjemné popovídání, ale také pletichaření a drby.
Mezi drbání někdy neprávem řadíme i situace, kdy my ženy potřebujeme vyřešit problém, což zásadně děláme při rozhovoru s kamarádkou. Anebo nevíme, co si o nějaké osobě nebo záležitosti myslet (je ta nová z protější kanceláře jen mlčenlivá, nebo tak namyšlená?), potřebujeme si to vyjasnit – a k tomu opět potřebujeme sparing partnera. Co vypadá jako pomlouvání, je ve skutečnosti jen probírání konkrétního povahového rysu dotyčného člověka.
VZTAHY AŽ DO BEZVĚDOMÍ
V ryze ženském kolektivu existuje prakticky jediné téma k hovoru: vztahy. A dámy se často do probírání jednotlivých aspektů tak zapletou, že citelně chybí hlas, který by nekonečnou debatu rázem ukončil: „Už toho nechte, berte to, jak to je.“ Takový hlas může patřit i kolegyni, ale je pravděpodobnější, že nevydrží muž. Tedy kdyby tam byl.
Ženy obecně jsou popisovány jako emocionální, vrtkavé, spolupracující, přizpůsobivé, instinktivní a pečovatelské. Problém je, že musíme připsat „obecně“, nebo „obvykle“ či „většinou“, protože každé zobecnění je ošemetné. Nejsme lidské klony, ale originály, navíc každá z nás prošla jinou výchovou a pohybuje se v jiném prostředí, takže tvrdit, že ženy v zaměstnání se chovají tak nebo onak, je na pováženou. Ostatně právě v ryze ženském společenství vynikne, jak jsme různé a jak odlišně máme v sobě namíchanou ženskou a mužskou energii.
Vždyť kolegyně u vedlejšího stolu by svým břitkým a logickým uvažováním trumfla leckterého chlapa a paní z vedlejší kanceláře má pro strýčka příhodu vždycky po ruce vlídné slovo a svou starostlivostí trumfne i vaši matku. A pomluvy jistě nemá ráda ani jedna z těchto dam. I to, jestli se my ženy na sebe v práci můžeme spolehnout, nebo jsme spíš sólistky, je individuální, protože schopnost důvěry či nedůvěry se odvíjí od zkušeností a vzorů z dětství. A totéž platí pro snahu pomáhat nebo uškodit jiným ženám. Jsou ženy, které si řeknou: „Tolik jsem se nadřela, abych dosáhla této pozice, a ona by to měla dostat zadarmo?“ nebo: „Když ne já, tak nikdo.“ Jiné to vezmou z opačného konce: „Když ne já, proč ne ona?“ nebo také: „Před časem mi pomohla, teď já pomůžu jí.“ apod.
ZÁLEŽÍ NA ŠÉFOVI
Podle psycholožky práce Hany Kyrianové se na špatných vztazích v jakémkoli kolektivu mohou podílet jedna či dvě problematické a konfliktní osoby, zejména půjde-li zároveň o názorově vyhraněné vůdčí typy, které mají ostatní ve skupině tendenci poslouchat (samozřejmě názorový vůdce může mít i pozitivní vliv). Ale hlavní roli hraje styl řízení, tedy přístup nadřízeného a nastavená pravidla hry. „Obecně lze říci, že čím jasnější a jednoznačnější pravidla v týmu platí, tím méně,her‘ skupina hraje. Osobně jsem se setkala s problémovými kolektivy smíšenými i ženskými zhruba ve stejném poměru – čistě mužský kolektiv si nevybavuji,“ říká Hana Kyrianová.
Velmi tedy záleží na manažerovi, jak své podřízené vede. V případě, že jde o ženy, musí s nimi umět komunikovat a naslouchat jim. A jaké jsou ženy v roli nadřízených? Jeden ze stereotypů tvrdí, že jsou od přírody jemnější, tudíž bychom mohli předpokládat, že budou jemné i jako nadřízené, ale to vůbec nemusí platit. Šéfovými se stávají především ty, které o to stojí, a stojí o to ty, které jsou průbojnější a ostřejší. Navíc musí obstát v konkurenci razantních mužů – šéfů, proto nelze očekávat, že by byly méně razantní.
„Testovali jsme tisíce žen, které aspirovaly na vedoucí pozice, nebo je už zastávaly, a nedá se říci, že by byly méně dominantní než muži. Spíš tu dominanci projevovaly mírněji – méně zvyšovaly hlas a nevyvíjely takový nátlak, ale výsledný efekt byl stejný,“ vysvětluje Hana Kyrianová.
Jisté je, že to pozitivní z naší ženské povahy můžeme projevit v přátelském prostředí, kde se cítíme bezpečně. Což my samy úplně neovlivníme. Co ale pro lepší pocit z práce udělat můžeme, je nesnažit se dělat kariéru v době, kdy toužíme být matkami, a nestávat se matkami ve chvíli, kdy děláme kariéru. Jakkoli otřepané toto doporučení je, pravdou zůstává, že obojí se stihnout nedá. „Je smutné mluvit pak s matkou, která lituje, že není dost se svými dětmi, a ještě smutnější s takovou, která lituje, že se musí věnovat dětem, protože by raději byla v práci,“ dodává expertka.
POTŘEBUJEME ŽENSKOU SOLIDARITU?
Zaslechneme-li cosi o ženské solidaritě, nejspíš si ji spojíme – možná podvědomě – s vymezováním se vůči silnějším a mocnějším, tedy zpravidla mužům. (Snad je to proto, že nám pořád připomíná bojovné levicové heslo z bolševické minulosti?) Skutečná solidarita mezi ženami přitom nemá nic společného s paktováním se proti druhému pohlaví ani s představou boje. V původním významu je to pomoc, kterou si my ženy poskytujeme mezi sebou.
Možná patříte mezi ženy, které si v supermarketu, v bance nebo na poště raději vybírají pokladny a přepážky obsluhované muži, a také jste už zjistily, že těžko najít konkurenčnější prostředí, než jsou lavičky na dětském hřišti. („Ten váš pořád jen leze? Náš Pepíček už dávno chodí.“) Je pravda, že v osobních přátelských vztazích se solidaritou obvykle problém nemáme. Kamarádce pohlídáme dítě, kolegyně se zastaneme, když ji šéf křivě nařkne. Někdy se zasadíme i o velké věci – třeba solidarita se ženami s rakovinou prsu, kterou vyjadřujeme účastí na každoročním pochodu, je velká. Ale skleněný strop nebo kvóty pro poměrné zastoupení žen nás nechávají chladnými. Proč? Je to příliš neuchopitelné či abstraktní téma, moc politické či mužské? Těžko říct, možná od všeho trochu.
„Líbí se mi myšlenka ženské solidarity bez bojovného podtextu a jsem solidární například se ženami, které vykonávají stejnou práci jako muži, dělají ji dobře, a přesto dostávají nižší plat. To samozřejmě není v pořádku,“ říká Hana Kyrianová, která v životě potkala jen dvě vysoce postavené ženy, které měly a nadále mají snahu ženám vysloveně pomáhat, ostatní se chovaly neutrálně. „Plošná pomoc ženám jen proto, že jsou to ženy, se mi zdá problematická, ale považuji za důležité podpořit ženy, které si to díky dobrým výsledkům své práce zaslouží.“
Madeleine Albrightová kdysi řekla: „V pekle je speciální místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám.“ Pro začátek nic nezkazíme, když se budeme chovat slušně – raději ke všem, k ženám i mužům.