Veronika Košťálová, dobrovolná hasička
Třiadvacetiletá Veronika Košťálová je studentka oboru bezpečnostní a chemické inženýrství a hasičině se věnuje nikoli jako profesionálka, ale zatím jako dobrovolnice. Za svou práci tak nedostává plat, ale naopak ona sama za ni platí ve formě nejrůznějších příspěvků organizacím sdružujícím dobrovolné hasiče.
Zkušenosti sbírá nejen v hasičských soutěžích a boji s ohněm, ale i v soutěžích krásy. V loňském finále soutěže Miss Hasička skončila na třetím místě.
„Nejsem žádná křehká květinka, k adrenalinu jsem měla vždycky blízko,“ směje se. Vystudovala střední školu civilního letectví a poměrně brzo začala létat v aeroklubu s jediným přáním - stát se vojenskou pilotkou.
Svému snu obětovala hodně, přijímací zkoušky splnila na výbornou, jenže pak přišly zdravotní testy, v rámci nichž Veronice zjistili dioptrickou vadu očí. Pouhá čtvrtka dioptrie zmařila veškeré sny, navíc zvažovanou operaci Veronice nedoporučil ani lékař.
Žena z malé Vísky na Vysočině (Víska je skutečný název obce - pozn. red.) byla odmalička velmi činnorodá a k adrenalinu - potažmo uniformě - neměla daleko nikdy. „U dobrovolných hasičů jsem od čtrnácti let,“ směje se. V mnoha zemích včetně České republiky dobrovolné sbory doplňují činnost profesionálních hasičských sborů a kromě hašení požárů zasahují hasiči obvykle také v případech povodní, jiných živelních pohrom, ekologických havárií, pomáhají při dopravních nehodách nebo jiných mimořádných událostech, působí při prevenci požárů.
Plus pochopitelně soutěží v požárním sportu. Sbor dobrovolných hasičů funguje tak, že velitel či člověk, který má službu, přijme od vedení profesionálních hasičů zprávu o požáru a následně obvolává své kolegy - dobrovolníky, kteří se mohou dostavit a pomáhat. Vše dnes funguje na bázi mobilních telefonů.
„V Česku je pořád velký problém, že generace našich prarodičů a rodičů měla kvůli nedostatku tendenci schovávat a schraňovat veškeré, většinou staré a nepotřebné, věci. Půdy řady českých domů jsou tak po okraj zaplněné hloupostmi, které měly být dávno v popelnici. Když pak v takovém domě vznikne požár, hasiči se jednak obtížně dostávají k jeho ohnisku a také se nemohou plynule pohybovat, protože většinu času odstraňují nánosy krámů. Takové požáry patří z těch běžných mezi nejnebezpečnější,“ říká Veronika.
V rámci sice dobrovolné, nicméně intenzivní praxe si už vyzkoušela kdeco: kromě hasičských soutěží od pomoci při povodních po asistenci při skutečném zásahu. „I když se na zásahu podílíte jen malým dílem, z ničivé síly ohně vám stojí i chlupy na zádech, proto mám z ohně obrovský respekt,“ líčí. „Respekt každopádně nerovná se strach. Protože na ten není při zásahu čas. Musíte řešit spoustu věcí najednou a soustředíte se na ně. Když jde do tuhého, strach prostě neexistuje.“
Podobně Veronika popírá známou psychologickou teorii, podle které skupina lidí přistupuje k nebezpečí mnohem laxněji než jednotlivec. Tato teorie má za to, že když dvacet lidí vidí člověka, který potřebuje pomoct, je velmi pravděpodobné, že mu nakonec nepomůže nikdo. Budou totiž spoléhat, že mu pomůže někdo druhý. Naopak když stejnou situaci vidí jednotlivec, s největší pravděpodobností se do ní vrhne po hlavě.
„Ačkoli nejsme profesionálové, nezažila jsem člověka, který by přemýšlel nad tím, že v kritické chvíli nepůjde něco udělat, třeba protože se bojí nebo nemá určité situace rád, a raději se spolehne na druhé. Tak to nefunguje. Stejně jako se nedělají rozdíly mezi muži a ženami. Při zásahu jsme si všichni rovni, byť mezi profesionály pořád ještě převažují muži,“ vysvětluje. Ačkoli profesionální hasičské sbory procházejí mnohem náročnějším tréninkem, na Veroničině úsilí pomáhat to nic nezmenšuje.
„Nechci být samolibá, ale myslím, že každý člověk má v sobě to, že by v kritické chvíli podal pomocnou ruku. Je zvláštní, jak lidé dokážou v kritických situacích pomáhat druhým. I když jsou jindy plní nevraživosti, neštěstí je vždycky dokáže sblížit, hlavně při povodních,“ dodává s tím, že u hasičů jde vždycky o týmovou práci a že obdiv si nikdy nezaslouží pouze jediný člověk.
Miss Hasička - Soutěž o nejkrásnější hasičku je určena pro dobrovolné i profesionální hasičky, které jsou členkami některé zastřešující hasičské organizace. Má za úkol zvyšovat povědomí o činnostech sborů dobrovolných hasičů v obcích, hasičském sportu a poukázat na rozsáhlou hasičskou základnu v České republice .
Kateřina Hlavsová, vojenská pilotka
Blondýna s pronikavě modrýma očima Kateřina Hlavsová je jedinou pilotkou vojenských proudových letounů neboli stíhaček v Česku. Dříve létala na stroji L-39ZA, což je bojová verze proudového albatrosu, která může nést kanon, bomby a rakety, dnes pilotuje letoun letoun L-159 Alca. Jestli se v Česku někdy dočkáme pilotky gripenu, bude to s největší pravděpodobností právě Kateřina. Cesta na gripen je každopádně dlouhá a náročná a Kateřininy šance bohužel snižuje i velikost české armády a počet těchto strojů. „Počet pilotů gripenů je pevně daný.
Když někdo vypadne, náhradníků, kteří splňují náročná kritéria a mohou začít létat okamžitě, tedy aby plnili úkol ochrany vzdušného prostoru České republiky, je hned několik,“ říká. Navíc Kateřina je žena, kterou jednou možná čekají mateřské povinnosti a ty se s tímto typem létání kombinují - jak vlastně?
„Sama nevím. Jsem první žena v české armádě na této pozici. Takže pokud tato situace někdy nastane, uvidí se, co mě čeká,“ odmítá plánovat.
Jako malá od dětství sportovala. Nejprve hrála hokej, potom jí učarovala letadla. „Miluji pohledy z výšky. Když třeba dole na zemi prší, stačí vystoupat pár stovek metrů a už jste nad mraky, kde pálí slunce, je modro a můžete se kochat. Já jsem typický kochař, i když v Alce na to teď moc času nemám,“ směje se.
Ačkoli letadlo L-159 Alca existuje ve dvou verzích, jednomístné a dvojmístné, Kateřina létá nejčastěji sama. Dvoumístné verze slouží dnes spíš pro trénink s instruktorem. Každého laika, který slyší slova vojenský pilot a s armádou nemá nejmenší zkušenosti, nejspíš napadne, co Kateřina vlastně celé dny dělá, když v Česku vládne mír a zahraničních operací se čeští piloti zatím neúčastní. „V každé zemi v době míru se vojáci musejí připravovat a v letectví to platí dvojnásobně,“ říká.
Její pracovní týden sestává z pěti dnů, přičemž pondělí a pátek je věnován pozemní přípravě, úterý, středa a čtvrtek jsou letové dny. „Dva dny, kdy se nelétá, můžeme využít třeba na trénování fyzické kondice. Máme k dispozici tělocvičnu, kterou můžeme využít, chodíme běhat,“ popisuje.
Od úterka do čtvrtka od sedmi do sedmi absolvuje Kateřina obvykle dva lety denně, v rámci nichž musí splnit nejrůznější úkoly - od navigačních až po bojové, jako jsou údery na pozemní cíle, vzdušná podpora nebo manévrovací vzdušné boje. Měla by křehká blondýna morální problém udeřit na reálné cíle v rámci válečné operace?
„Můžu jen spekulovat, nikdy jsem v žádné takové nebyla. Pro vojáky jde primárně o splnění úkolu, emocionální souvislosti jim často docházejí až potom.
Vím, že v současných válečných operacích se municí spíš šetří, mimo jiné z důvodu ochrany civilního obyvatelstva. Někdy tak stačí jen průlet nad územím nepřítele, aby se na čas stáhnul,“ dodává.
Před dvěma lety byla vyslána na čtyři měsíce do Afghánistánu. Pracovala na postu operačního důstojníka jako podpora vrtulníkové jednotky. To zahrnovalo plánování a zabezpečení letů, do vzduchu se tam ale nepodívala. Co se přípravy na základně v Čáslavi týká, jeden let trvá asi hodinu.
Vojenští piloti musí dodržovat správnou životosprávu, nařízený je dostatek spánku i nenadýmavá strava. „Máme tady na základně jídelnu, kde pro nás jídlo upravují, abychom nejedli moc mastné, kořeněné recepty a jídla, která by mohla způsobit žaludeční potíže. Předchází se tím kolapsům ve vzduchu.“ Ptám se Kateřiny na mýty, které kolují ohledně vojenských pilotů. „Že nesmíme mít žádné plomby,“ směje se.
„Protože když jsou špatně udělané, jsou v nich vzduchové bubliny a máme s tím údajně při změně tlaku problémy. Nevím, nezažila jsem to.“ A zřejmě ani nezažije, protože Kateřinina maminka je zubařka. Co mnoho lidí neví a co mýtus není, je že piloti musejí splňovat určitý výškový limit.
„Nejde každopádně o výšku jako takovou, ale o výšku sedu, která je rozhodující pro bezpečnost. Pokud by v letadle selhal systém katapultáže, tedy odhození překrytu, a pilot by se musel vystřelit skrze něj, záhlavník na pilotově sedačce by ho měl ochránit před zlomeným vazem. To ale jenom za předpokladu, že je hlava pilota pod úrovní záhlavníku.“
Ačkoli je Kateřina Hlavsová vůbec první pilotka v české armádě, kolegové ji prý berou normálně. „Na zemi se chovají jako gentlemani, třeba mi podrží dveře, což mě potěší. Ve vzduchu rozdíly neděláme, tam jsme si všichni rovni,“ říká. Nemá pocit, že by měla mezi muži nějakou nevýhodu, a ani si nestěžuje, že by musela dřít víc než oni.
Helena Káhnová, policistka
Dlouhovlasá blondýna Helena Káhnová je podepsaná pod dosud největším případem české kriminální historie OE takzvaným Berdychovým gangem, sítí gaunerů, kteří na základě tipů od špičkových policistů loupili, kradli, mučili a vraždili.
Společně se svým expartnerem Tomášem Gregorem pomohla v roce 2005 zatknout bývalého důstojníka pražské kriminálky Josefa Opavu a řadu dalších. Zřejmě první, co vás při pohledu na fotografi i Káhnové napadne, je jak je možné, že elitní policistka není tajná a navíc se bez protestů nechá vyfotit do časopisu.
Jednak od zatčení členů Berdychova gangu už uplynula řada let (někteří už jsou znovu zpátky na svobodě) a pak taky Helena Káhnová z kriminálky přesídlila: nejprve na redaktorské místo do bulvárního deníku a po roce zpět k policii. Dnes pracuje jako vrchní komisařka na Ředitelství služby cizinecké policie, kde má na starosti veškerou trestnou činnost týkající se cizinců OE od nelegálního napomáhání k překročení státních hranic až po účelové sňatky.
Druhý důvod je ten, že tvář Heleny Káhnové už je veřejně známá několik let. Postarali se o to jednak její kolegové, jednak mediální sláva. Právě na motivy jejího příběhu byl natočen seriál Expozitura. „Práce u kriminální policie se s jakoukoli mediální pozorností v podstatě vylučuje. V žádném případě jsem nechtěla, aby kdokoli věděl, kde bydlím, že mám psy, dítě.
Jenže když jsem pak v rámci akce Berdych zatýkala vlastní kolegy, kteří vozili moje snímky v autě, aby sehnali někoho, kdo by mě „obvinil" třeba z vydírání, ztratilo jakékoli skrývání smysl. V tomto případu totiž nešlo o klasický souboj mezi lumpem a policistou, týkal se mých spolupracovníků. To mě na něm mrzelo nejvíc.
Každopádně zhnusení nad vlastními kolegy bylo větší než strach," vypráví a dodává: „Mediální prezentace nám nakonec spíš pomohla. Jakmile jsme začali být trošku mediálně známí, všichni si rozmysleli, jestli nám ublíží." Přesto i zpětně Helena Káhnová označuje několik let práce na dopadení gaunerů z Berdychova gangu za nejkrušnější část svého života.
„Co jsem prožívala, si neumí nikdo představit: nespíte, pistoli máte neustále připravenou, čtyřiadvacet hodin nemluvíte o ničem jiném," říká. Každý jiný partnerský vztah by zkrachoval, ten Heleny Káhnové a jejího partnera pomohl dostat za mříže bandu lumpů. Jak se vlastně vyšetřuje organizovaný zločin?
„U jakékoli práce u policie jde hlavně o zkušenosti. Je to jako skládat dohromady správné díly skládačky. Nám pomohlo, že jsme byli partneři.
Nemluvili jsme v podstatě o ničem jiném, v práci ani doma. A když takhle něco probíráte ze všech stran, navíc jste na to dva, zaručeně na něco přijdete," vysvětluje kriminalistka. U policie začínala v roce 1992 s prostým cílem chytat zločince. Z ulice, kde pracovala „na kapsách", se krátce poté dostala do oddělení organizovaného zločinu.
„To bylo v době, kdy žen u police mnoho nebylo. Žádné z toho mála, co tam pracovaly, se do toho moc nechtělo, ale mně se ta nabídka líbila. Kolegyně mi říkaly, že jsem blázen," vzpomíná Káhnová. Ze začátku na ni muži sice pohlíželi skrz prsty, ale Helena Káhnová je žena, která si umí zjednat pořádek.
„Myslím, že jsem to tenkrát měla o něco jednodušší než ženy, které nastupují k policii dnes. Tenkrát nás bylo málo, postup nahoru nebyl tak složitý, nikdo se k nám nechoval přezíravě," říká a pokračuje: „Jsou u policie pozice, kde je lepší, když v nich pracují muži. To platí třeba o ulici nebo u zásahové jednotky.
A pak jsou pozice, kde jsou jednoznačně lepší ženy, například při vyšetřování trestných činů, v nichž figurují děti nebo kde se jedná o sexuální násilí." Těžko si představit, že respektovaná kriminalistka v roce 2006 hodila celou svou kariéru za hlavu a stala se redaktorkou bulvárního deníku, kam psala krimi rubriku a zprávy o zvířátkách.
„Potřebovala jsem odpočinek, změnu. Navíc v novinách jsem měla řadu kamarádek, takže když mi jedna z nich nabídla, ať to zkusím, zkusila jsem to." Bulvární redaktorkou byla rok, poté se vrátila zpět k policii.
„Zcyničtěla jsem, to je bez debat. Žiju ve světě, který si spousta lidí představuje špatně jako romantický, dobrodružný. On je to ale hlavně svět, kde se neděje v podstatě nic dobrého. A to na vás musí zanechat stopy," vysvětluje. „Bohužel u nás je celkem běžná věc, že se zločinci propouštějí v půlce trestu za dobré chování. Nezajímám se ale o to, co ti lidé dělají a kde jsou. Jen doufám, že do vězení nebudou chtít zpátky," dodává.
Policista není ve společnosti zrovna oblíbená, natož respektovaná profese, ale na něco takového je Helena Káhnová zvyklá. „Policie je represivní složka, nejsme hasiči. Naše autorita by mohla být větší. Na druhé straně si neumím představit zemi, kde by byla policie oblíbená," krčí rameny. Podobně s nadhledem přistupuje i k vtipům o policistech, kterých slýchá desítky.
Článek vyšel v časopise FORMEN
