Je to tak.
Článek z roku 2018 každý rok oprášit a znovu zveřejnit. Dobrý. Proč vymýšlet nové slátaniny, když už tu ty staré jsou. Třeba si to nikdo nebude pamatovat, že už to tu bylo. Pak by ale bylo možná lepší smazat i tu diskuzi pod tím.
A zase vytaženo ze šuplíku....
Vytaženo ze šuplíku.....Myslím si,že člověk nemá mít nereálná očekávání,ale spíš se držet při zemi.Pak by nemělo nastat rozčarování z toho,že "kde je ta naše šílená láska???" , ale vztah by měl přejít do rovnoprávného vztahu dvou lidí,co mají nějaký společný cíl a zájem,drží spolu v dobrém i zlém,překonají těžkosti i nemoci s nadhledem a stále se těší domů!
Budování manželství je jako stavba domu. Jako opečovávání zahrady. Jak manželství tak i dům a zahrada potřebují prostě svoje. Má-li to nějak vypadat a dopadnout. Pokud jedna složka nefunguje, je to celé špatně. Dům potřebuje pevné základy, dobrou střechu, kvalitní materiál, musí taky vyhovovat těm, kdo v něm bydlí, velikostí, funkčností. Nemusí být zařízen okázale a nákladně, ale lidi se v něm musí cítit dobře tak, že by neměnili. Zahrada má mít to, co od ní člověk očekává. Někdo okrasnou, někdo zelinářsko ovocnářskou, ale je třeba o ni pečovat. Manželství, kde by třeba jenom jeden dílek nefungoval, po čase může prostě dospět ke svému konci. Ti dva by si měli sednout v tom, co od života chtějí, umět se domluvit, udělat kompromis, ale i neztratit ten původní elán a lásku, se kterou do toho šli. Z čeho všeho se manželství skládá, nemusím snad opakovat Od zvyků z původní rodiny až po zcela samostatný život, důležitost náhledu na hospodaření, koníčky, sex, kamarády, náboženskou, politickou příslušnost, dělbu práce, charakterové vlastnosti, výchovu dětí, práci. Ať si každý doplní sám, píšu, jak mě napadne, pro každého je priorita něco jiného, ale celkově to nějak uspokojivě musí fungovat, když už ne úplně šťastně, jde o život, který oběma bude vyhovovat ne jen na začátku v období růžových brýlí a představě, ono to nějak půjde, když se něco změní. Někomu stačí klidný spokojený život a budování společného domova, jiný chce adrenalin, nové zážitky, posouvat se výš, než většina lidí okolo, ale jde o párový život, musí na to být dva, nemají-li žít jen vedle sebe. I když i to leckomu může stačit. Co mě třeba docela zaráží, že lidi za něčím jdou, k něčemu spějí, a když toho dosáhnou, zjistí, že za tím šli s člověkem, se kterým už být nechtějí. Viz dostavba domu, x let utváření zahrady, viz splnění rodičovských povinností, viz kariérní vzestup. Není dobré všechno podřídit jedné věci / AŽ.../, ale má se žít i tehdy, kdy je člověk zahlcený úkoly, povinnostmi, prací, starostmi. Je to jako kdybychom si řekli, dobrý, dům stojí, zařízení počká. Do střechy sice teče, ale řešit to budu až napřesrok. Zahrada je osázená, příští měsíc tam nebudu jezdit, ono zaprší. S mužem si sice nesedneme v tom či onom, ale ono nějak bude. Aby to všechno fungovalo, dá to práci, starost. Ale mělo by nás to bavit. Jinak je lépe jít od toho, než čekat na zázrak, který přijde sám, aniž bychom pro to hnuli prstem....
Co to má být??? Samé podvodné reklamy a nesmysly.
Někdo říká, že manželství je jen legalizovaná prostituce, že ho k životu nepotřebuje apod. Dnešní trendy (děti bez manželství, tahání se o alimenty, rodiče stejného pohlaví apod. nesdílím a to nejsem bigotní katolík).Manželstvím si lidé řeší celou řadu životních situací- je to ekonomická instituce v první řadě ( některé ženy se prostě neuživí, nevydělají si na nájem, muži hledají přístav, kde je vždy někdo, na kom si pohoní svoje ego, kdo ocení schopnost přinést kořist) - jen výjimečně vznikají pevné vztahy pouze z obousranné lásky, vášně. Paradoxně nejpevnější jsou ty vztahy, které vznikly tzv. pro peníze - šikovný mládenec a bohatá nevěsta - i dnes ( kde je jistota společné firmy, příjmu, zajištění rodiny). Zde se také nikdo většinou nerozvádí, když se objeví milenka ( mladší žena toužící sehnat lovce, co bude nosit kořišt jenom jí ). Romantiku a lásku ponechme filmům Rosamunde Pilcher a všimněme si, vždy jde o dobře finančně zajištněné páry, romantika je jaksi něco navíc, nedoplatky za elektriku nebo telefon tam nikdo neřeší.
Další věc - v tom článku se píše, že se lidi mají hádat, protože je lepší, když se hádají, než když spolu nemluví. Mno, jestli tohle má podpořit tu ztracenou romantiku, tak snad budu radši ten cynický pragmatik. Podle mého tím, že se budu hádat, naopak zabiju poslední zbytky jakékoli přízně, kterou by ke mně protistrana chovala. 8-)
Inu, ale on ten článek je právě o tom, že "ó hrůzo, vytratila se romantika, co budeme dělat?" ;-) Čili na toto jsem reagovala. A osobně mám dojem, že právě plno lidí zaměňuje pojem láska za tu první fázi zamilovanosti s růžovými brýlemi, motýlky v břiše a jinými efekty, které zákonitě nemůžou vydržet. Připadá mi, že poněkud chybí slovo, které by vyjadřovalo ten letitý důvěrný vztah manželů, co se dožili zlaté svatby. To prostě není láska, je to spíš přátelství, jenže plno lidí zase chápe přátelství jako hodnotu méně cennou než láska. Jako by to bylo něco nedostatečného. Současně ani ten pojem přátelství úplně nevystihuje, o co se jedná. Možná na to odborníci mají nějaká ta latinská slova, která já neznám. Samozřejmě že pokud lidi mají spolu vydržet desetiletí, musí mít mezi sebou pozitivní vztah, ale taky potřebujou mít prostor sami pro sebe, aby na sobě neviseli jak závaží. No a pravidla být musí, z chaosu a anarchie nikdy nic rozumného nevzniklo. Však i proto se dává manželský slib. Tam jsou ta nejzákladnější obecná pravidla. Ale pak si ten pár v průběhu času vytvoří nějaký vlastní foršrift, podle kterého se řídí víceméně nevědomě, nemají to sepsané a pověšené na ledničce, možná je to spíš v rovině zvyku, to je zas ten problém, jak to popsat běžně používanými slovy. A zas to může být u každého páru jiné, co jednomu vyhovuje a lebedí si v tom, tak jiná dvojice by si rvala vlasy "jak můžou?!?" ]:-D Nicméně pořád je tam ten podstatný aspekt, že ti dva jsou tým, a jedou na společné konto. Ne v penězích, ale ve všem, co jim život postupně přináší, jsou v tom spolu. Na to netřeba žádné romantiky. Musím vědět, co chci, a za jakou cenu, a že ten druhý jde se mnou, ne proto, že mě bezhlavě miluje, ale proto, že jde za stejným cílem a potřebuje mě stejně jako já jeho, abychom došli tam, kam chceme, a když se stane, že nedojdeme, tak holt budeme - opět spolu - hledat jinou cestu. Ale nebudeme si to komplikovat tím, že šmarjá, láska se vytratila, tak všechno zahodím a jdu ji hledat. :-)
Teď napíšu něco moc kacířského - romantické duše budou pohoršeny. V manželství po 20 a více letech dávno není žádná láska. To je normální. Dlouholetá manželství fungují na úplně jiných principech. Prvotní růžová romantická zamilovanost nevydrží nikomu déle než cca 2 roky. Někomu třeba jen 2 měsíce. Taková ta "všednější" láska, kdy už je si člověk vědom nedostatků svého partnera a je ochoten je tolerovat, ta vydrží tak 7 - 10 let. A pak už musí nastoupit jiný vztah, pro který zrovna láska není to nejvýstižnější slovo. Kdo chce s někým žít dlouhá desetiletí, nevystačí jen s láskou, potřebuje spoustu trpělivosti, tolerance, musí se naučit dělat kompromisy, musí se naučit fungovat ne sám za sebe, ale za tým. Vytvořit si s partnerem pravidla a dodržovat je tak, že přes to nejede vlak. Uvažovat v rovině "my", ne "on a já". Taky je potřeba umět občas i něco obětovat, slevit ze svých přání a požadavků, a poslouchat, co říká ten druhý, a ne mu házet na hlavu, jak je málo romantickej a že takhle si to nepředstavuju. Dlouholeté manželství je hlavně spolupráce, vzájemná kooperace, společný cíl. Láska je příjemný bonus, ale ne základní podmínka. A dá to fušku, nepřijde to nějak samo od sebe. Každej se musí snažit, nedostane se to zadarmo. Patrně hlavně proto, že to příroda takhle nemyslela. Dnes se lidi dožívají vysokého věku a výchova "mláďat" trvá strašně dlouho. Je to daň za inteligenci a místo na vrcholu evolučního žebříčku. Naši nejbližší příbuzní, lidoopi, si s tímhle hlavu lámat nemusí, jednak jejich mláďata jsou dospělá a soběstačná asi tak 5x dřív, než lidské dítě, druhak žijí v tlupách, takže kvůli tomu, aby vychovali potomstvo, nemusí udržovat desetiletí trvající párový vztah. I lidi se původně nedožívali 80 let, doba, kdy běžný věk dožití byl kolem čtyřicítky, a padesátníci už byli starci hodní úcty, není zas tak vzdálená v minulosti. Takže trvanlivost manželství v řádu desítek let už chce pořádné základy, a romantická láska nikdy moc pevný základ k ničemu nebyla.
@Elynor: To není vůbec kacířské, je to jenom pragmatické a moc smutné.Víš, někdy dítě nedozraje v úplně dospělého člověka, ačkoliv si projde všemi fázemi dospívání, od děctví, přes puberu, přes schopnost milovat a žít v partnerství, přesto nemusí ještě vůbec dozrát ve zralou schopnost být rodičem. Stejně tak ani každá láska, byť si projde jakkoliv silnou fascinací, touhou a vášnivou zamilovaností, nemusí dospět až k úplné zralosti. A myslím si, že to postupné dozrávání je v obou případech z mnoha důvodů důležité. Je ale dobře, že jsi to napsala, jelikož, jak píše Mata, dnes mnohé páry očekávají celoživotní vášnivou romantiku beze změny a poku začne mizet, panikaří. Navíc současný trend, média, filmy a podobně v tomhle lidi jenom blbnou. Je to vlastně tentýž trend být i v 80. letech mladicí, či mladíkem - v chování, v myšlení, vitalitě i vzhledu. A kdo chce, ten to dokáže :-))
@Elynor: Čoveče, chtěla jsem ti ten příspěvek rozcupovat. Jakože napsat, že po dvaceti letech fakt už žádná láska ve vztahu není, to mě rozškrtlo. Ale když jsem ho dočetla celý, tak jsem od toho upustila. Určitě máš v mnohém pravdu. Já bych jen řekla, že dlouholeté fungující manželství je jistě hlavně vzájemná úcta, kooperace, tolerance atd. atd...ale i ta láska. Možná to není taková "romantická" láska jako v prvních letech vztahu, ale jak píše Helza, časem se vyvíjí a mění, ale pořád je to láska. Bez ní by to manželství byla fakt jen spolupráce dvou lidí (nejspíš z různých důvodů výhodná).
@Elynor: V podstatě máš pravdu. Ovšem láska má nejednu podobu, má konkrétně tři (někteří psychologové ji dělí na 4 - 6 etap) etapy (fáze), přičemž každá má svůj původ v jiné části mozku, projevuje se nezávisle na ostatních fázích a prožívá se proto jinak. Tou romantickou láskou máš nejspíš na mysli sexuální přitažlivost, která nakonec přeroste ve vášeň a vášeň pak přeroste, ne vždy, v oddanost, která se prožívá jako láska bezpodmínečná. Je mi moc líto, že vnímáš vývoj vztahu tak, jak jej vnímáš, protože právě ta oddanost zůstává, dokud je partnerům dopřáno být spolu. Většinou ji nezničí ani nevěra. A právě tato láska je tím, co tě přenese přes všechny trable manželství a přes všechny nedostatky a zlotřilosti partnera. Ano pragmatické manželství jako spolupráce, jako společný podnik na výchovu dětí je volba za předpokladu jisté velké tolerance a svobody partnerů, jinak se stane těžkým břemenem. Láska, která pokročí do své třetí fáze je ale možná a je krásná. Já bych ji za tu fázi sexuální přitažlivosti nikdy nevyměnila a touto láskou miluji svého muže čím dál víc. Jsme spolu téměř 40 let. Navíc, v našem věku si už uvědomujeme, že jeden z nás může kdykoliv odejít, si tuto lásku skutečně hýčkáme.
@helza: Vystihla jsi to moc pěkně ;-) Přišlo mi nefér hodnotit, že po dvaceti letech vztahu tam už fakt žádná láska není, je to jen vzájemná spolupráce. A ty jsi to napsala jak to je - vztah se časem mění, i láska se mění, ta ochromující zamilovanost nemůže vydržet věčně, to by bylo zničující (ale evidentně to kupa lidí nechápe) - ale nevyprchá, jen se změní...v něco hlubšího...trvalejšího...cítíš to někde uvnitř sebe. Jako takovou jistotu a bezpečí. Do dvaceti let manželství mi chybí jeden rok, ale pod to, co jsi napsala se podepíšu. Nevím jestli budeme moci s manželem napsat co ty, že jsme spolu 40 let a stále to cítíme stejně...snad ano.
@Mata69: Přesně tak, jak píšeš. A myslím, že pokud budete ještě oba žít, pak to cítit budete a věř, že ještě mnohem víc. Budete mít pro sebe víc času, budete sice stárnout a možná blbnout, začnete ztrácet trpělivost, mnohé vás bude na tom druhém asi víc štvát, ta láska ale zůstane a poroste. Elynor má v mnohém pravdu, prvotní fascinace zmizí brzy, i následná romantická zamilovanost se časem vytratí, ale obě tyto podoby lásky jsou nezralé a hodně egoistické a sobecké a aniž si to člověk uvědomuje, jsou plné boje a soutěže kdo co víc a líp. Teprve vyzrálá láska je skutečná, hluboká - ty jsi ji skvěle popsala. Navíc, s vývojem lásky je to jako s každým vývojem. Pokud jedna etapa nezmizí, nenastane ta další. A manželství, život a děti přinášejí takové spousty problémů, že bez zralé lásky si nedovedu jakékoliv soužití vůbec představit. Myslím si, že právě a jedině láska je tím, co nás dokáže přenést se přes všechny trable a úskalí života. Vztah, jaký popisuje Elynor, takové manželství s pravidly přes které vlak nejede, to já bych nedokázala. Tak silná a statečná nejsem. Smekám před ní hluboce a pořád na ni musím myslet. Možná že taková manželství ve skutečnosti jsou, ale možná že to jsou právě ta, která se rozpadají kvůli (z našeho pohledu) hloupostem.
Co je to láska, důležitá je slušnost, zodpovědnost vůči rodině, vůči dětem. Děti nechtějí být oběti..
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.