Po jedné naší divoké hádce ve vzteku odjel pryč, a za pár hodin u nás zazvonila policie. Zní to hrozně, ale teprve po manželově smrti se mi ulevilo.
Bála jsem se ho jako nikdy, vyhrožoval mi, že mě zabije, a já nevěděla, jestli to opravdu neudělá. Hodně často mi ukazoval svou pistoli, kterou si koupil, prý abych věděla, co se klidně může stát, když budu pořád tak nesnesitelná.
Ale já jsem manžela stejně pořád omlouvala – měla jsem pocit, že dokud mě nebije, je vlastně všechno v pořádku. Jak jsem byla naivní. Když měla naše dcera rok a půl, můj šéf mi nabídl, abych se na částečný úvazek vrátila do práce. Mohla jsem pracovat z domova, jen občas bych musela na schůzky do kanceláře. Jenže když jsem to řekla Milanovi, příšerně se rozčílil a řval na mě jako nikdy. Co si to o sobě myslím, když chci dceru i jeho opustit! Určitě mám nějakého milence...
Byla jsem pro něj děvka, která ho podvádí na každém kroku. Přitom já už dva roky byla nejdál tak v samoobsluze, nikam jinam mě nepustil. Kontroloval mě pořád a nesnášel, když jsem neplnila své povinnosti. Stačilo mít jen neumyté nádobí nebo aby po dceři zůstaly rozházené hračky v pokoji, a byl oheň na střeše. Nekřičel na mě pokaždé, ale dokázal mi vyčítat úplně všechno. Ať jsem udělala cokoli, byla jsem mizerná matka a ještě horší manželka. Deptal mě řečmi o tom, že jsem strašně tlustá a ošklivá, přitom jsem po porodu měla jen čtyři kila navíc. Prý jsem mu odporná a mám se sebou něco dělat.
Došlo to tak daleko, že jsem se rozklepala pokaždé, když jsem uslyšela klíče v zámku nebo mi zazvonil telefon. Ten mi taky kontroloval, takže přesně věděl, komu volám nebo posílám SMS. Stačilo, aby mi telefon zapípal, když byl u toho, a hned následovaly žárlivé scény. Radši jsem nikomu nevolala a smířila se s tím, že můj telefon není vůbec můj. Dokonce mi zakázal návštěvy rodičů, prý abych se mohla malé plně věnovat.
Vídala jsem se s nimi potají. Stejně tak mu vadilo, když se za mnou občas zastavila nějaká kamarádka, prý mě jen rozptylují od mých povinností. Po čase za mnou přestaly jezdit. Pořád jsem si říkala, že je přepracovaný a vadí mu, že já nedokážu vytvořit skutečné teplo domova. Často byl doma nepořádek, když se vrátil, nebo jsem ani neměla uvařeno, protože jsem to prostě nestihla. Pokaždé následovaly výčitky a nadávky.
Ještě se mi pohrdavě smál, jaké mám vlastně štěstí, že se mnou vůbec žije, protože nikdo jiný by tak strašnou ženskou v žádném případě nechtěl. Nejhorší na tom bylo, že jsem mu opravdu věřila. Moje sebevědomí bylo na nule a já nedokázala vůbec nic. Žila jsem ve strachu a myslela si, že když se na mě Milan zlobí, má k tomu důvod. Přitom náš vztah byl dřív tak šťastný, nikdy jsem nezažila, že by se o mě někdo tak krásně staral. Cítila jsem se jako v bavlnce.
Když jsme spolu začali chodit, kolegyně a kamarádky mi ho záviděly. Vozil mě domů z práce, chodil se mnou nakupovat a plánoval nám volný čas. Dokonce mi pomáhal vybírat i oblečení, prý abych se mu líbila. Nosil mi dárky a já byla v sedmém nebi. Ani mi nevadilo, že jsem svoje kamarádky nevídala tak často jako dřív. Říkal mi, že když jsme spolu, tak přece nepotřebujeme nikoho dalšího, a já mu věřila.
Pár měsíců po svatbě jsem otěhotněla a Milan byl nadšený, hned začal plánovat, jak se odstěhujeme za Prahu a budeme mít domek se zahradou. Když mi doktor doporučil, abych těhotenství raději strávila doma, vůbec mi to nevadilo. Aspoň zařídím náš nový domov. Byla jsem zamilovaná a šťastná.
Tři týdny před porodem se ale stalo něco zvláštního. Zastavil se u nás soused – přinesl mi nové sazenice jahod – a já ho pozvala k nám na kávu. Jenže Milan se vrátil z práce domů dřív, a když uviděl, že je doma cizí člověk, strašně se rozčílil. Křičel na mě, že slušná ženská si domů cizí chlapy netahá, a ještě horší věci. Byla jsem v šoku. Soused rychle odešel a já zůstala sama s Milanem. Vůbec jsem nechápala, jak se mohl tak změnit.
Když mi ale ráno přinesl kytici růží a bonboniéru, nechala jsem si vysvětlit, že byl jen přepracovaný. Navíc jsem mu měla o té návštěvě říct předem, prý se o mě hodně bojí a nechce, aby se mi něco stalo. Vypadal opravdu nešťastně, a tak jsem mu všechno odpustila.
Po narození dcery se choval jako dokonalý otec a já na tu nepříjemnou událost rychle zapomněla. Kdybych věděla, co všechno bude následovat, utekla bych s malou v náručí, ale tehdy jsem se nechala přesvědčit, že šlo jen o chvilkový zkrat a že mě Milan moc miluje. Byla to obrovská chyba. Žárlivé scény přibývaly, výčitek bylo pořád víc a Milan mě postupně úplně odřízl od okolního světa. Myslela jsem si naivně, že je to tak správné a že je to vlastně důkaz jeho lásky. Přitom jsem byla jako jeho vězeň, který nemohl vůbec nic.
Vysvobodila mě až jeho smrt. Po jedné naší hádce Milan ve vzteku odjel pryč a za pár hodin u dveří zazvonila policie. Nikdy nezapomenu, jak mi říkali, že Milan měl nehodu a namístě zemřel. Ani nevím, jak jsem přežila následující týdny a měsíce. Drželo mě jen to, že mám malou holčičku a musím se o ni postarat. Asi to bude znít divně, ale tak zvláštně se mi po Milanově smrti ulevilo. Konečně jsem byla volná.