Dcera nám do nového roku přichystala opravdu překvapení. Začátkem ledna nám oznámila, že je těhotná. V sedmnácti letech, třetím ročníku gymnázia. A co víc, chce si dítě nechat. Bojím se, že si zničí život.
1. To bylo překvapení! Adéla o kluky totiž vůbec nejevila zájem
Tomu, že by se Adéle podobná věc mohla stát, přitom vůbec nic nenasvědčovalo. O kluky se vlastně nikdy moc nezajímala, až jsme byli s manželem sami překvapení. Do jejích patnácti jsme nikdy ani neslyšeli, že by se jí líbil nějaký spolužák nebo jiný kluk.
Adélu totiž zajímalo jediné - koně. Nad postelí ji visely jedině plakáty s koňmi, žádný zpěvák nebo herec. Veškerý volný čas trávila ve stájích, domů chodila s botami od hnoje a vůbec jí nevadilo, že jí občas ve vlasech zůstane sláma.
Na jednu stranu jsme byli rádi, že má koníček, který ji naplňuje a drží dál od pochybných přátel a nástrah jako cigarety, alkohol nebo dokonce drogy. Zároveň jsme si ale občas povzdechli, že do upravené slečny má naše holčička daleko a že trochu ženskosti by jí neuškodilo.
Trochu se to změnilo až poté, co Adéla začala chodit do tanečních. Jako by najednou pochopila, že jsou na světě i jiné věci než koně. Ne snad že by se o ně přestala zajímat, ale přece jen začala víc řešit i to, co jiné holky jejího věku - oblečení nebo šminky.
Když jsem se jí ale zkusmo ptala, jestli se jí líbí v tanečních nějaký kluk, jen krčila rameny, že vlastně neví. Prý jsou tam hezcí, i mezi jejími spolužáky, ale že by se jí některý líbil nějak víc, to ne.
- Jak se vyvíjel Zitin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Čekám dítě. A chci si ho nechat, oznámila nám
No a tak to bylo i nadále. Adéla s žádným klukem nechodila - aspoň my o tom nevěděli. A ani jsme neměli pocit, že nám něco tají. Chodila dál ke koním jako dřív, občas si vyrazila se spolužačkami do kina, chovala se naprosto stejně jako kdykoli jindy.
Dovedete si tedy asi přestavit, že to, co jsme se den po Novém roce dozvěděli, nám naprosto vyrazilo dech. Je pravda, že o Vánocích se mi Adéla zdála nějaká "jiná", pořád trochu duchem mimo, a přičítala jsem to právě tomu, že se snad do někoho zakoukala. Ale na mé dotazy odpovídala, že to se mi jen něco zdá.
Když si k nám s manželem přisedla k odpolední kávě s tím, že nám chce něco důležitého říct, samozřejmě v nás trochu zatrnulo. Když přijde teenager s takovou větou, rodič vždycky zpozorní a hrozí se, co dítě provedlo. Adéla chvíli otálela, ale pak ze sebe vysypala: "Nebudete tomu věřit, ale já jsem těhotná, čekám miminko."
Bylo to jak z němé grotesky - jen jsme s mužem zalapali po dechu, dívali se na sebe s vytřeštěnýma očima, pak je vykulili na Adélu, zase na sebe, a nic neříkali. Dcera chvíli vypadala, že se naší reakci snad i baví, ale pak to zcela vážně zopakovala, abychom pochopili, že si nedělá reakci.
A aby toho nebylo málo, dodala: "Jo a ještě než se zeptáte, rovnou říkám, že si to dítě nechám." Nevěděla jsem, co řešit dřív. Jestli to, jak se jí to stalo, nebo tenhle dovětek. Zkrátím to - s manželem jsme na střídačku křičeli (ano, nemá se to, ale zkuste v tu chvíli zůstat klidní), vyhrožovali, plakali, zkrátka jako vzorní rodiče jsme asi moc nezabodovali. Byli jsme příliš konsternovaní.
Pokračování 3 / 4
3. O otci dítěte odmítá cokoli říct
Když jsme se Adély ptali, kdo je otcem dítěte, odmítla být konkrétní. "Jeden kluk. Byli jsme spolu chvíli, ale nedopadlo to. On to ani neví a já mu to neřeknu." To mě nadzvedlo ještě víc! Ale dcera sveřepě odmítala cokoli prozradit.
Manžel byl první, kdo prohlásil, že snad nemyslí vážně, že si dítě nechá. Ale jakmile se pokusil vysvětlit proč, Adéla ho přerušila a začala křičet, co jsme to za rodiče, že po ní chceme, aby zabila své dítě. Manžel křičel, že to překrucuje, ale že jestli si chce zničit život, tak prosím. Já jsem se snažila krotit vášně, ale marně.
Pokusila jsem se s dcerou promluvit druhý den už bez emocí, nějak v klidu, jít na ni pomalu a aspoň zjistit, jak se to přihodilo. "Co ti mám povídat, mami, copak ty nevíš, jak se dělají děti?" řekla mi jenom. "Samozřejmě jsem to takhle nechtěla, ale když už se stalo, tak to přijímám. Asi to tak má být. Nikdy bych svoje dítě nezabila."
"Ale to takhle nemůžeš brát," domlouvala jsem jí. "Je to sice ušlechtilé a chápu, že to tak cítíš, ale uvědom si, jestli tomu děťátku můžeš dát, co bude potřebovat. Vždy´t jsi sama ještě dítě!" Ale nechce o tom ani slyšet.
Pokračování 4 / 4
4. Je to strašné, ale podle mě by měla jít na potrat
Abyste mě pochopili, i pro mě je strašná představa, že by dcera měla jít na potrat. Jenže si neumím v praxi představit, jak by péči o miminko mohla zvládat. Obzvlášť pokud je bez partnera. My s manželem máme ještě více než deset let do důchodu a jsme oba jen vyučení, takže naše platy tomu odpovídají. I kdybych chtěla dceři pomoct, nemůžu si dovolit zůstat doma, manžel by nás všechny z platu neuživil.
Jenže Adéla si myslí, že všechno zvládne sama, prý jí stačí, když u nás dál bude bydlet a jíst jako doteď, dítě prý uživí ze sociálních dávek. Nechápu to! Každé dva tři dny se snažím jí znovu domluvit. Prosím ji, ať ještě všechno znovu uváží, ať vezme v potaz, že dítě ani nebude mít tátu, pokud nezmění svůj názor a neřekne mu to. A že bez školy bude mít v budoucnu potíže s hledáním práce, jak chce pak dítě zajistit?
Jenže dcera nevidí, neslyší. Úplně se ponořila do toho, že bude mámou, a nic víc neřeší. Na jednu stranu mě to vlastně dojímá, že má tak silný mateřský pud, na druhou jsem nešťastná. I když mě to bolí, chtěla bych, aby šla na potrat. Zbývají ještě tři týdny, kdy by to bylo možné, ale nevím, jak ji přesvědčit.
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
