Jak se vyrovnáváme s nevěrou, jak se žije rok a více poté? Lze vůbec opustit, věřit a znovu milovat?
Marta (39 let): Nyní by mi snesl modré z nebe
Jak jsem se s nevěrou vyrovnala? Já vlastně nevím, snažím se v sobě moc nepitvat. Ale i tak mi často v hlavě vytanou myšlenky na ten zatím nejhorší den v mém životě; na tu beznaděj, údiv a šok, na obrovskou bezmoc, smutek, vztek a také ponížení. S mužem jsem zůstala, vlastně mě ani nenapadlo, že se rozvedu. Jak mi je? Čas obrousil hrany a manžel se moc snaží, abychom byly s dcerkou šťastné. Stále je cítit, že má velké výčitky. Zahrnuje mě pozorností a snaží se. Když jsem na vše přišla, bylo dceři pouhých pět týdnů, byla předčasně narozená a vážně nemocná. V té době jsem na sebe a své starosti neměla čas, zpětně si myslím, že to bylo vlastně dobře. Muž nevěru ukončil, když se dcera narodila. Když se pak vše provalilo, přiznal, že ač není věřící, vnímal vše jako trest. Byl mi nevěrný půl roku, v době mého rizikového těhotenství, které jsem proležela. A důvod? Prý podlehl. Poprvé na firemní akci na horách. Byla to recepční od nich z firmy, o 10 let mladší, uháněla ho už dlouho a jemu chyběl sex. Nemiloval ji, ale nedokázal jí odolat. Snažím se věřit, že to byl opravu jen úlet, který se nikdy nebude opakovat. Moje úžasná babička, které jsem se jediné svěřila, mi řekla, že na bolest nejvíc pomůže čas.
Tak snad…
Zdenička (43, let): Zvyk nebo láska?
Jak jsem se s nevěrou vyrovnala? Nevyrovnala a nevyrovnám! Bohužel jsem se o to rok tvrdě snažila a pracovala na sobě. Chtěla jsem být dokonalejší než ona. Asi je to směšné, ale chtěla jsem ji v jeho myšlenkách zastínit. Zhubla jsem, začala sportovat, studovat, nechala se ostříhat a byla velmi velkorysá, nic jsem nevyčítala. Šla jsem ve všech směrech neskutečně do sebe. Všichni si té změny všímali a chválili mne. Získala jsem lepší práci, vyšší plat – ale jemu to bylo a vlastně stále je úplně jedno. Je zraněný, depresivní, podrážděný, dlouhou dobu mu milenka chyběla. Dokonce ji několikrát kontaktoval, ona mu ale dala košem. Jsme spolu stále, neumím se rozhoupat k odchodu. Bojím se, jak by rozvod zvládly pubertální děti, které o nevěře neví. Jen vnímají, že je doma neustále dusno. Bojím se, že bych sama s dětmi živořila. A také se obávám samoty, byli jsme spolu 20 let. Život bez něj si neumím představit, ale s ním už také ne. Nevím, zda je to zvyk, nebo zbytky velké lásky.
Stáňa (29, let): Zahnul mi jen jednou, ale ne s jednou
Skoro se to stydím říct, ale máme se spolu lépe, než dřív. Vlastně prožíváme takové druhé líbánky – a to ve všech směrech. Manžel mi zahnul jen jednou, ale ne s jednou – jestli mi rozumíte. Chtěl si vyzkoušet sex s dvěma ženami. Fotky z „akce“ poslal kamarádovi, ten je ukázal své přítelkyni – no a ta mi je, dobrá duše, za tepla přeposlala. „Itálii“, kterou jsem ztropila (…a trochu se za ní dodnes stydím), slyšela celá naše řadovka. Chlap od té doby seká latinu a já si to užívám. Jestli to přebolelo? Ano, přebolelo. Ale ještě by se to stalo jednou a končím! To on ostatně dobře ví.
Jakub (31, let): Velká láska, velká bolest
Je to přesně rok a měsíc. Nepřebolelo nic! Hrozně moc ji miluji a hrozně moc to bolí. Stále si je spolu představuji, i když nechci. Prostě mi ten „film“ naskočí před očima a nejde vypnout. Nechci ji ztratit, snažím se, aby věděla, že ji miluji – což jí prý chybělo. Začal jsem chodit do posilovny a jezdit na kole, abych vypadal líp. Ona je moc přitažlivá žena a mužů je kolem ní stále dost, což mi moc nepomáhá, protože jí samozřejmě věřím méně, i když ona sama říká, že to byl jen úlet, že hodnějšího chlapa než jsem já, nezná, a že si mě nezaslouží. I rok po nevěře se mi žije těžko, vážně uvažuji, že navštívím psychologa.
Maruška (40, let): Měl se narodit někde v Arábii
No, vůbec se mi nechce být upřímná. Ale dobře; po nevěře, a nebyla za těch 20 let manželství jen jedna, mu už vůbec nevěřím. Jenže jsme s manželem od 14 let a nějak neumíme žít bez sebe, stále nás to k sobě přitahuje. Vzala jsem si bohužel chlapa, kterému jedna žena nestačí. Byl takový jeho táta, děda i praděda – měl se prostě narodit někde v Arábii, kde by mohl mít legálně více manželek, to by mu asi vyhovovalo. Žiji život na doraz; jednou nahoře, jednou dole. Někdy jsem na dně, někdy šťastná. Sílu odejít nemám a asi momentálně ani nechci. Ale tuším, že situace bude jiná, až bude dcera dospělá a odejde z domova. Otázka: „Jak se vám žije po nevěře?“ mi přijde skoro úsměvná, celý můj partnerský život je „po nevěře“!
Myslíte, milé čtenářky, že se lze s nevěrou časem opravdu vyrovnat a skutečně ji partnerovi odpustit, nepřipomínat a zapomenout? Napište nám!
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
