Kdy se v životě lidí objevil takzvaný syndrom vyhoření?
Podle mě tady byl vždycky, jen se o něm tolik nemluvilo. Pravda je, že málokterá doba tak holdovala konzumu jako ta naše. Víte, jak to říkal dalajlama: „Nejvíc mě na lidech baví, že ztrácejí život tím, že pracují, aby si za vydělané peníze mohli pořizovat věci, které nemají čas užít.“ Každopádně mě napadá například povídka Vyvrhel, kterou napsal Jack London. Vypráví o klukovi, který jako jediný z rodiny chodí do práce a celou tu rodinu živí. A jednoho dne řekne, že už do té fabriky nejde. Oni ho přesvědčují, snaží se ho ukecat, ale on už tam nechce. Končí to tím, že ho vyhodí z domova a on jde na nádraží, vleze do vlaku a jede pryč. I když v téhle povídce termín vyhoření použitý není, je naprosto zřejmé, že přesně to toho chlapce postihlo.
To je dobře, že neskočil pod vlak…
Vyhořelci málokdy páchají sebevraždu, protože tam není tolik zastoupený ten depresivní prvek. Procházejí sice fází, které říkáme diskontování, kdy jsou sami se sebou krajně nespokojení, ale ne natolik, aby se sprovodili ze světa.
Kdo tedy použil termín vyhoření jako první?
Americký psycholog Herbert J. Freudenberger, který sám vyhořel někdy v šedesátých letech. Sám to zažil a pak to popsal. Freudenberger byl židovské dítě z Frankfurtu, které jeho tatínek z obavy před nacisty poslal do Ameriky za tetičkou. Malý Freudenberger cestoval na otcův pas a skutečně se mu s ním podařilo prokličkovat až tam, kde se ho tetička ujala, ale jen do té doby, než zjistila, že byl jeho rodině zabaven majetek a že z něj nekápne ani centík.
Po čase se ho ujal další příbuzný, a protože byl Freudenberger velice inteligentní, vystudoval a brzy exceloval ve vědeckém světě. A i když si konečně mohl žít, jak chtěl, popadl ho běs, že je něco dlužen světu. V devět zakotvil ve své ordinaci, kde si vydělával na hamburger svůj vezdejší, v pět skončil a od šesti šel pracovat na dobrovolnickou kliniku, kde byly programy pro mladistvé narkomany a bezdomovce, kterým chtěl Freudenberger ukázat cestu, jak z toho ven, protože bídu sám zažil. A pak do noci ještě školil své pomocníky. A tak to jelo šest dní v týdnu.
Až to dojelo…
Nejdřív mu začala říkat manželka, že vypadá mizerně, ale manželky my moc neposloucháme. Až když mu to začali říkat i kamarádi, rozhodl se, že si dá pauzu a na Vánoce odjede s rodinou na jezero Tahoe, což je takové místo mezi Nevadou a Kalifornií, o kterém i takový cynik jako Mark Twain řekl, že jestli je někde ráj na zemi, tak je to tady. Freudenberger přišel na Štědrý den domů, ale místo toho, aby začal balit lyže, tak sebou seknul a nebyl schopen ničeho. Takže nejeli nikam.
To měli doma asi velkou radost…
To rozhodně. Když se Freudenberger o Třech králích vylámal z postele, usoudil, že manželka měla možná pravdu, a rozhodl se, že si odpočine. Každý člověk, který má všech pět pohromadě, by s tímhle šel za psychoterapeutem, ale to my „psycholidi“ neděláme. Takže si koupil magnetofon a namluvil do něj to, co by zhruba říkal tomu psychoterapeutovi. A když se pak cvičeným uchem poslechl, tak se zděsil nejen toho obsahu, ale i emocí, které to obsahovalo. Byly to vztek, deprese, ponížení, frustrace a jedna negativní emoce vedle druhé. Sám usoudil, že by měl tedy přibrzdit, a tři měsíce zůstal doma. Léčil se tím, že v tom svém vyprávění pokračoval a zároveň o tom psal.
K jakému závěru dospěl?
Tak například ho zajímalo, kdo takhle podobně ještě dopadl, a zjistil, že je to potrefení, které se týká lidí pracujících v profesích pomoc nabízejících a pomoc poskytujících. Tedy doktorů, zdravotníků, kantorů, sociálních kurátorů a další verbeže, která do řemesla vkládá kus své osobnosti. Očekává od své práce velkolepé výsledky a je posedlá altruismem. A zapomíná na to, že u téhle práce je návratnost stejná jako u parního stroje, to znamená, že do ní vložíte 100 % a vrátí se vám tak 15 %.
V případě vaší profese se často nemusí vracet žádné procento, ne?
Vrací se vám to ve formě zalykání se vlastní dobrotou… Freudenberger nevěděl to, co my víme už dneska, že máme každý v mozku nucleus accumbens neboli centrum odměny, které když dostane svoji dávku zalykání se vlastní dobrotou, je spokojené. Ale brzy se adaptuje a pocit odměny klesá. Stejně jako narkoman musí zvyšovat svoji dávku, tak tohle zalykání se vlastní dobrotou by se mělo zvyšovat, ale nezvyšuje se. Tak se musí přitlačit na pilu, aby dostalo stejnou odměnu, čímž se vyčerpává, protože jede na úkor něčeho jiného. Začnete vyškrtávat ostatní aktivity, odstřihovat známé a nemůžete jít už ani do kina, protože musíte dodělat ještě tohle a támhleto.
Ivana Štědrá
16. května 2019
Jak s nadmírou altruismu souvisí vyhořelí manažeři?
Ale oni si taky myslí, že musejí spasit svět. Vyhořet může kdokoli, kdo se dostane do toho mlýna, kdy ho zformuje funkce, ve které je. Mimochodem spousta věcí tohoto mechanismu sedí na matky na mateřské, které na ni šly celé rozradostněné a pak zjišťují, že to nejde podle příruček. To se týká především ctižádostivých matek, které pak jakýkoli zádrhel považují za svoji vlastní chybu.
Co se přesně děje, když začíná organismus hořet?
Začne běžet proces stresu. Poplachovou fází stresu je příprava organismu na rvačku nebo úprk. Organismus se nejdřív připravuje, mobilizuje, pak přichází fáze rezistence, kdy to musím nějak přežít, a pak přijde zhroucení. Biologický stres je přírodou vystavěný na boje o život v přírodních podmínkách. Takové boje netrvají dlouho - buď to přežiju, nebo nepřežiju, nebo se mi podaří statečně prchnout. A právě proto, že je to určeno na boj o život, je to neuvěřitelně plýtvavé. Jednu molekulu glukózy může organismus spálit tak, že z ní dostane 36 jednotek energie, nebo tak, že z ní dostane jen dvě. A u toho stresu se spaluje tím plýtvavým způsobem, protože tam to musí jet na plný výkon. Takový stres navíc v podstatě aktivuje jenom ten systém, který je užitečný pro rvačku nebo útěk a ostatní, jako například imunitu, ukládá k ledu. Organismus, který je vystaven takovému stresu dlouhodobě, se logicky vyčerpává, až se zhroutí úplně.
Zmiňoval jste se o takzvaném diskontování, kdy si člověk přestává vážit sám sebe, o co přesně jde?
Sami na sebe musíme mít požadavky vždycky o trochu vyšší, než kam sami dosáhneme, to je v pořádku. Ale Freudenberger mluvil v případě vyhoření o takzvané grandiozitě, kdy jsou ty požadavky nepřiměřeně vysoké. Byl navíc přesvědčen, že v takovém případě je tenhle „neodhad“ osobní chyba. A když si nad sebe postavím bič ve formě toho nesplnitelného cíle, čím méně se mi ho daří dosáhnout, tím více se sám před sebou znehodnocuji, přestávám si vážit sám sebe, a to je to diskontování.
Jak vlastně Freudenberger sám dopadl?
Dopadl dobře. Napsal knihu Burnout - vysoká cena za úspěch, vrátil se do práce, ubral tempo a zemřel v devadesáti. Ale to tempo ubral stejně jen parciálně a pracoval 12-14 hodin denně. On musel být neuvěřitelný workoholik.
Které věkové kategorie vyhoření nejvíce postihuje?
Já osobně jsem si kdysi zmapoval jednu velkou psychiatrickou kliniku. Měl jsem 350 respondentů od doktorů přes sestry až po pomocný personál. Zjistil jsem, že velice špatně je na tom většina rok po nástupu, kdy na ně tlačí ten těžký stres. Pak se zadaptují a je 15-20 let klid. Druhá špička ohrožení vyhořením je pak v té sociální skupině, které říkám „mládí v háji a do důchodu daleko“, a my staříci po šedesátce jsme už zase spokojení. Takže když v tom někdo lítá, musí to přežít do těch šedesáti, a pak už bude ráj.
Anebo si může vybrat jinou profesi, ve které mu vyhoření nehrozí…
Když udělá truhlář stůl, může si říct, mám hotovo. V profesi, v jaké pracuji například já, ale celkem pochopitelně není hotovo nikdy. Navíc tady neutaháte tělo, takže vlastně nemusíte odpočívat, protože nejste utahaná tělesně. Jde o únavu psychickou, kterou můžete léčit třeba tím, že si do hlavy nalijete půl litru koňaku. Anebo abych se necítil tak prázdný, půjdu a zkusím některý z těch psychopatických sportů, kterým se říká adrenalinové. Anebo si pustí rozhovor v televizi. Jenže všechny tyhle kraviny, to rozhodně není žádný odpočinek.
Neumíme tedy odpočívat
My jsme se jako společnost dostali do situace, že je víc lidí zaměstnaných na to, aby nás bavili, než aby pracovali. O tom pojednává kniha Ubavíme tě k smrti. Lidé začali být závislí na pasivní zábavě. Každý má iPhone, iTohle a myslí si, že komunikuje, ale to je pakomunikace. Dochází k rozmělňování základních hodnot. Když jste šla v dávných časech v Athénách na Sofokla, byla to taková nakládačka, že vám to stačilo na půl roku. Když jdete dneska na nějaké emany, za půl dne nevíte, o čem to bylo. To můžete vidět i na tom, jak už dneska nikdo neumí pohádky. Pohádky sice byly zjednodušené mýty a většinou šlo o souboj dobra se zlem, ale pořád měly nějaký význam. Dneska jsou rozředěné a všechny večerníčky jsou o ničem. Občas zkouším mediky, jestli umějí třeba pohádku o princezně Ladě. Proč princezna Lada utekla z domova?
Nechtěla si vzít za muže toho zlého rytíře s tím divným účesem
Kazisvěta. A to je blbost. Vezměte si pohádky a báchorky Boženy Němcové a zjistíte, že byl jednou jeden král, ten měl krásnou ženu se zlatou hvězdou na čele, ale štěstí jejich netrvalo dlouho, neboť královna zemřela. Král byl tak zdrcen, že ani jejich dceru, děvčátko tak líbezné, kterému jméno Lada dali, nebyl schopen přivinout. Chodil jako tělo bez duše a neměl si kde vybít sexuální tenzi, tak si řekl, že se znovu ožení. Ale královna ho zapřísahala, aby si nebral nikoho méně krásného, než byla ona, takže odjel do světa.
Patnáct let marně bloudil po světě, ale žádnou krasavici nenašel, a tak se vrací domů. A kdo mu neběží vstříc - přesný odlitek zesnulé královny. Rozkvětlé poupě. I rozhodl se král, že překoná vrchy, které příroda mezi ně postavil ano a pak ona začne zdržovat šitím těch šatů, a když zjistí, že je to k ničemu, prchne. Takže žádný Kazisvět, ale prasák tatínek, incest jako hrom v českém bájesloví! Pohádky byly daleko hutnější a měly v sobě mnohem více poselství a příběhu, než má Křemílek a Vochomůrka a vosí rojení
Žijeme tedy ve špatné době?
V téhle atmosféře postmoderního relativismu není moc velkých obětí, a tudíž není ani velkých odměn a život plyne tak nějak plytce. Tenhle životní styl je nepřirozený. Neříkám, jestli je to dobré, nebo špatné, třeba to nakonec něco zrodí. Já nevím, jestli byla v dějinách lidstva nějaká doba, kdy by stálo za to říct: dám všechno za to, abych tady žil. Hmotně se máme výborně, ale duchovně je to dost smazané.
Jak se tedy člověk může bránit syndromu vyhoření?
Jistý velký psychiatr Harry Stack Sullivan šel prý jednou takhle kolem oběda po špitále a tam stála taková mladá doktorka, tak on se jí otcovsky zeptal, jestli už byla na obědě. Ona mu začala vysvětlovat, že to ještě nestihla, a on jí na to odvětil: Tak tohle mi řeknete ještě jednou a máte padáka! Tím chci říct, že člověk, který se neumí postarat o sebe, neskýtá záruku, že se dokáže postarat o pacienty.
Takže se stačí naučit říkat ne
Vždycky je potřeba mít hranici, kdy si umím říct dost, tohle neberu. Myslím, že Nový zákon je docela slušný morální kodex, a kdyby se lidé řídili Desaterem, tak by byl klid. V Novém zákoně se mimo jiné říká: Milovati budeš Boha nadevšecko a milovati budeš bližního svého jako sebe sama." Neříká více než sebe sama, ani méně než sebe sama, ani místo sebe sama- A o tom to je.
MUDr. Radkin Honzák, CSc. je ambulantní psychiatr IKEM a REMEDIS, sekundární lékař Psychiatrické léčebny Bohnice a asistent ÚVL 1. LF UK. Své články pravidelně publikuje například na blogu Aktuálně. cz nebo na stránkách psychologie.cz. Je autorem mnoha odborných i populárně-naučných knih, jako například Jak přežít léčení - veselé čtení o bolestech, Úzkostný pacient, Babičku potrkal jelen aneb co tomu říkáte, doktore?, a řady dalších. V roce 2013 vydal knihu Jak žít a vyhnout se syndromu vyhoření. Mezi jeho zájmy patří lidi a pejsek Bobina.
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie