Podle psychologů známe svého partnera nejlíp v době, kdy jsme s ním dva roky. Co se s námi děje potom? Jak se z nejbližšího člověka může stát někdo napůl cizí? A je možné to změnit?
Já a moji přátelé máme lehce morbidního koníčka. Čas od času si na večírcích pouštíme písničky, které bychom jednou chtěli zahrát na vlastním pohřbu. K nejoblíbenějším interpretům patří Édith Piaf a Hana Hegerová, mým favoritem je Lou Reed a jeho Perfect Day. Nedávno se do této smuteční kratochvíle zapojil i můj muž. Když na něj přišla řada, byla jsem si jistá, co pustí: Hotel California od kapely Eagles. To byla vždycky jeho „pohřební“. Pamatuju si, že o ní mluvil jako o své srdcovce, když ji hráli v jedné vinohradské zahradní restauraci, kde jsme byli asi na pátém rande.
Jenže pustil něco úplně jiného. Písničku, kterou jsem nikdy neslyšela. U nás doma nikdy nehrála. Od kapely, o které se přede mnou nikdy nezmínil, že ji má rád.
Došlo mi to: Eagles a jejich Hotel California byla hudba, kterou poslouchal před dvaceti lety. Od té doby se jeho vkus hodně změnil. Jenže já jsem si toho nevšimla. Myslela jsem si, že ho tak dobře znám, protože na začátku našeho vztahu jsme si povídali úplně o všem. Znala jsem dopodrobna jeho oblíbené spisovatele, sdíleli jsme zálibu v obskurních amerických komicích a béčkových hororech, oba jsme milovali film Na Hromnice o den více, naší guilty pleasure byl francouzský šansoniér Joe Dassin, jedny prázdniny jsme společně přečetli celé Souostroví Gulag. A potom, pomalu, postupně, jsme si povídat přestali. Dál jsem si myslela, že ho dokonale znám, ale on si žil svůj život a já zase svůj. Spolu jsme řešili hlavně praktické věci. Oba jsme se změnili, jen jsme si nevšimli, že se to děje. A mně zůstala představa pětadvacetiletého kluka v kraťasech a s culíkem, který poslouchá Eagles.
ILUZE BLÍZKOSTI
Americký psycholog Robert W. Firestone tvrdí, že nejlépe v životě svého partnera známe asi po dvou letech vztahu: „Po této době mají partneři za sebou dostatek zážitků a zkušeností, ale ještě je neotupila vztahová rutina. Společný život nenahradilo soužití,vedle sebe‘. Ještě si nepřestali navzájem klást opravdové otázky a neztratili chuť se o sobě něco dozvídat.“
Po této době, když si nedáme pozor a necháme všechno běžet samospádem, se do vztahu může vkrást něco, čemu Firestone říká „fantazijní pouto“. Zní to sice romanticky, ale moc romantické to není. Fantazijní pouto je jakási náhražka opravdové blízkosti ve vztahu. Je to iluze, že vaše manželství hezky funguje, když se svého muže po příchodu z práce zeptáte „co bylo v práci?“ a on řekne „nic“, když nezapomene na vaše narozeniny a koupí vám parfém, když se nehádáte, když spolu každý rok jedete na dovolenou do Chorvatska. Jenže přitom navzájem nesdílíte své strachy a pochybnosti a pozvolna ztrácíte pojem o tom, kdo váš partner doopravdy je.
„Fantazijní pouto je způsob, jak si uchovat představu lásky, a přitom neriskovat citovou blízkost,“ říká Robert W. Firestone. „Ve vztazích postižených fantazijním poutem – a je jich opravdu velké množství – se muži a ženy vzdávají svobody vyjadřovat své skutečné pocity a tužby. Drží v sobě zlost, nepřiznávají smutek, hrají v rámci nepsaných rituálů a rolí, místo aby jednali autenticky. Výměnou za to získávají iluzi bezpečí.“
Jak poznat, že váš vztah zaplul do těchto stojatých vod? Jedním z příznaků je méně očních kontaktů. Prostě se jeden na druhého tolik nedíváte. Místo skutečných projevů emocí čím dál víc lpíte na zaběhaných rituálech, které blízkost pouze symbolizují – třeba pusa na přivítanou. Páry, které si rády hrají na fantazijní pouto, jsou často ty, které o sobě mluví neustále v množném čísle („nevolíme Miloše Zemana“, „máme rádi mexickou kuchyni“) anebo v nichž jeden druhého zmiňuje ve třetí osobě („maminka neumí zaparkovat“). V pokročilejších stadiích si pak můžete začít povídat třeba jen přes prostředníka. „Haničko, dal ti táta k svačině ten jogurt? A byli jste na hřišti?“ říkáte dítěti a váš muž je přitom ve stejné místnosti.
HLAVNĚ NEKRITIZOVAT?
Vzpomínám si, kdy se tahle podivná věc poprvé začala dít u nás. Znali jsme se s mužem tři roky, měli jsme krátce před svatbou. S kamarády jsme tehdy vedli čistě teoretickou debatu o tom, kdy je přípustné se rozvést. „Hm, já bych řekl, že člověk se může rozvést, když se zamiluje do někoho jiného. Anebo když ho ten druhý prostě prudí a štve,“ prohlásil můj budoucí manžel. Zpanikařila jsem. To určitě myslí mě, vzala jsem si do hlavy. Klidně se se mnou rozvede, když ho budu štvát! Ale nahlas jsem nic neřekla. Místo toho jsem se snažila „neprudit“. Nekritizovat. Přestala jsem říkat, co si myslím a co cítím, abych ho případně nenaštvala. Přestala jsem být sama sebou a snažila jsem se být „dobrou manželkou“, fiktivní papundeklovou bytostí, která s mým skutečným já nemá mnoho společného. V duchu jsem si přitom vedla katalog nejrůznějších drobných i závažnějších věcí, jimiž mě manžel naštval, a hromadila jsem v sobě zlost, kterou jsem ovšem neuměla dát najevo. Žila jsem ve své hlavě, místo abychom svůj život sdíleli.
„Když se dva lidé do sebe zamilují, nabízejí si navzájem tu nejotevřenější, nejzranitelnější a zároveň nejopravdovější verzi sebe samých. Autenticky se zajímají o toho druhého a respektují ho takového, jaký je. Nebudují si navzájem proti sobě obranu,“ říká Robert W. Firestone. „Během času ale tuto otevřenost a spontánnost nahrazují rutinou a snahou o jistotu. Vnější iluze dobrého manželství začne být důležitější než jeho skutečný obsah.“
Je možné znovu dosáhnout blízkosti s partnerem, který se pro vás v průběhu let stal někým napůl cizím? „Určitě,“ tvrdí manželská terapeutka Patricia Love. „Ale chce to hodně práce a také hodně odvahy. Především je potřeba, abyste spolu začali doopravdy mluvit. Chcete-li se zeptat, jak se měl během celého dne v práci, neříkejte:,Co bylo v práci?‘ To zní, jako když si odškrtáváte položku na seznamu. Zeptejte se tak, abyste se doopravdy něco dozvěděla. Zajímejte se o to, co mu udělalo radost, čeho se obává, co ho štve. Otázka je jako malý dárek, její příjemce nejvíc ocení, že na něj myslíte. Takže svému partnerovi nedávejte obligátní ponožky, snažte se přijít na to, co by chtěl doopravdy.“