„Cvičenou opičkou“ na nočním mejdanu rodičů
Dodnes nemohu slyšet určité skladby, a to ani v rádiu, protože se mi při nich vybavují vzpomínky. Třeba jak mě opilý otec v noci vzbudil, abych zahrála nějakým jeho známým určitou skladbu. Bylo mi sedm nebo osm, stála jsem v obýváku v noční košili, kolem mě posedávali či polehávali cizí lidé. Má matka spala v křesle, měla divně oblečené šaty, rozmazanou rtěnku a bylo jí „vidět skoro všechno“. Nemohla jsem z ní odtrhnout oči. Začala jsem hrát a najednou se otec rozkřičel, udělala jsem jakousi chybu – nebylo divu, byla jsem rozespalá a dezorientovaná, stále jsem přemýšlela, zda je ta paní v křesle opravdu moje maminka.
Nakonec se mě ujala jedna rozumná rodinná známá a odvedla mě spát, chvíli u mě ještě seděla a držela za ruku a hladila po vlasech – přišlo mi to zvláštní, naši to nikdy nedělali. A takhle schizofrenní bylo celé mé dětství, nezájem střídal zájem a jednostrannou péči. Z jedné strany jsem prožívala enormní zájem o moji osobu a tlak na výkon – hrála jsem slušně na housle, výborně na klavír, a měla soukromou učitelku sólového zpěvu. Nesměla jsem chodit sama ven ani na žádný sport, abych si neporanila ruce. Musela jsem poslouchat vážnou hudbu a nesměla se bavit s dětmi komunistů (dlouho jsem žila v tom, že jsou to nelidské zrůdy). Naši v mládí podepsali Chartu. Mezi vrstevníky jsem byla naprostý exot a tajně jsem toužila vstoupit do pionýra, kde byli skoro všichni spolužáci. Na druhou stranu byli oba rodiče velcí bohémové a volnomyšlenkáři, sice se věnovali převážně vážné hudbě, ale můj otec hrál ještě v jedné punkové kapele a psal pro ni texty. Neustále u nás byly nějaké „mejdany“, některé hodně divoké.
Jak se vyvíjel Zoe příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Měl mě připravovat na konzervatoř, zatím po mě chtěl sex
Krátce po revoluci získal tatínek prestižní angažmá, a jelikož si tím asi hodně pozdvihl sebevědomí a pocit osobní důležitosti, začalo mi ještě větší peklo. Byla jsem talentovaná, poslušná a toužila jsem se rodičům zavděčit. Až v dospělosti jsem si uvědomila, že jsem chtěla být dokonalá, aby mě milovali. A tak jsem už na základní škole několikrát prodělala zánět šlach, který jsem si přivodila mnohahodinovým cvičením na klavír. Naši měli samozřejmě, co se mého studia týče, jasný cíl – konzervatoř, HAMU a kariéru úspěšného sólisty. Na konzervatoř mě připravoval jeden otcův známý, nesnášela jsem ho. Stále na mne sahal, a během jedné víkendové párty mých rodičů, kdy byli po půlnoci všichni namol, se mě pokusil se znásilnit. Bylo mi tehdy třináct.
Naštěstí byl tak nechutně opilý, že při tom usnul. Z nějakého důvodu jsem se to styděla někomu říct. Matce jsem to řekla až v dospělosti, když jsem se poprvé skutečně vzepřela a odmítla jít na HAMU. Máti se té příhodě smála! A já se v ten moment rozhodla odstěhovat a nadobro „seknout“ s nenáviděnou hudbou. Našla jsem si pronájem a začala pracovat jako asistentka v jedné firmě. Neuměla jsem nic. Tehdejší šéf mě přijal jen díky tomu, že miloval vážnou hudbu a fascinovalo ho, že mu bude dělat asistentku konzervatoristka.
Matka mě zavrhla
Díky vášni mého šéfa pro hudbu (jinak by si ve firmě určitě takové kopyto tak dlouho nenechal), jsem získala několik let praxe, z nichž profesně žiji doposavad. Střídavě pracuji jako asistentka nebo recepční. Jednou, když jsem nemohla sehnat práci a měla hodně hluboko do kapsy, jsem se odhodlala jít do jedné „ZUŠky“, kde hledali učitelku klavíru a hudební nauky. Seděla jsem na chodbě a čekala, až mě ředitel přijme, naproti se posadila maminka s chlapečkem, který nechtěl na housle a plakal. Maminka měla evidentně jinou představu a klukovi nevybíravě nadávala a vyčítala, co se dalo. „Proboha, toho se mám účastnit? Nikdy!“ problesklo mi okamžitě hlavou a bez omluvy jsem utekla.
Hudba mě nikdy neživila a živit nebude, žádný hudební nástroj doma nemám, konzervatoř jsem nenáviděla a ani jsem nebyla dobrá žačka. Některá povolání prostě bez lásky dělat nejde, i když máte talent. Měla jsem v té době dokonce pocit, že mě kvůli tomu naši skoro až nenávidí. Máti byla ještě více chladná, otec prudký a nervózní. Někdy v té době otec vážně onemocněl, máti mi jeho nemoc dávala za vinu.
Je mi skoro čtyřicet a nemám nic
Život mi ubíhal jak v mlze. Vztahy se mi rozpadaly. Přátel, spíš tedy známých, mám jen několik. Se spolužáky z konzervatoře se nestýkám – žijí v úplně jiném světě, nemám si s nimi co říct. Pro rodiče jsem „looser“, který to nikam nedotáhl. Nejhorší je, že se jako totální nula i sama cítím. Je mi skoro čtyřicet, nemám rodinu, děti, mám jen kočku a maličký byt na hypotéku, kterou tak tak splácím.
Fanatická láska mých rodičů k hudbě mi zkazila dětství, dospívání i život, který nedokážu stále uchopit do svých rukou. Vlastně se nakonec stydím, že tu skuhrám, ale chci alespoň varovat všechny ambiciózní rodiče i prarodiče talentovaných (i zdánlivě talentovaných dětí), aby nedělali stejnou chybu jako naši, kteří dali přednost lásce k mé budoucnosti, k jakési chiméře, přede mnou.