S mladou zpěvačkou jsem se sešla a byla okamžitě pohlcena její osobností. Je nesmírně charismatická, plná energie, takže je od pohledu jasné, že ji nabíjí láska i klidné rodinné zázemí, na které se tak často odvolává. Je rozenou optimistkou, život maminky ji baví a jediné, po čem se jí občas zasteskne, jsou noci, které mohla prospat, aniž by musela přecházet mezi svou postelí a dětským pokojem. Ale to máte asi stejné, ne?
První, co mě zaujalo, je, jak je Davídek hodný. Čím ho uplácíš, že nezlobí, sedí a hraje si?
Ale vůbec ničím. Zlatíčko je pořád. Tedy dopoledne je hodnější, odpoledne už s přicházející únavou taky začíná zlobit, ale rána s ním jsou skvělá. Fakt ho uplácet nemusím, prostě takový je. A varuju vás, během focení zlobit bude, takže ještě uvidíte, co můj syn dovede. Davídek je celkově senzitivní, právě i proto jsem byla u logopedky, neboť jsem se trochu bála, že nemluví. Respektive jiné maminky mi vnutily názor, že by v necelých třech letech měl víc mluvit, a paní logopedka mi řekla tak ošklivé věci, že jsem se málem zhroutila. Pak jsem to všechno volala svojí mámě a ta mě uklidnila.
Pocházím totiž z rodiny, kde vyrostlo pět dětí, a ani moje sestra nezačala mluvit nějak brzo, takže ještě počkám a uvidím, jak se to rozvine. Nechci nic podcenit, to je jasné, ale na rady cizích maminek, že bych měla tohle nebo tohle, aby se syn rozmluvil, už nedám. Musím spíš dát na svoje vnitřní pocity, na to, jak vnímám svého syna já, a já cítím, že je naprosto v pořádku, akorát trochu línější mluvit.
Dokud nechodíš k lékařům, je tvoje dítě zdravé…
Jistě, tak to opravdu je, protože vlastně žádné dítě se nemůže vejít do medicínských tabulek. A jakmile vybočuje, začnou ho řešit. Ale to, že každé dítě je originál, který vyrůstá v jiném prostředí, nikdo nerespektuje. Tedy asi hlavně tady, v cizině ani ne, ale české maminky hodně srovnávají, jak jsem si všimla. A lékaři bývají úzkoprsí.
Tvůj syn předvedl během focení jeden vzteklý výstup, chová se tak i před lidmi?
Jistě, a nejlepší etudy hraje v nákupním centru. To si občas myslím, že bych měla chvíli dělat, jako že k němu nepatřím. Jako že jsem někdo úplně cizí, kdo kolem jen prochází. Někdy se mi stane, že se začne vztekat, protože hračku, kterou vidí ve výloze, nutně potřebuje, a když ji nedostane, klidně se i válí na zemi. Já pak přemýšlím, kterou rukou ho uchopit a odnést do auta, když v každé držím tašku s nákupem. Bývá to zábavné. Občas si nad ním takhle zpívám hare krišna a čekám, až ho to přejde. A mezitím mě tolik lidí probodne pohledem, jako že to nezvládám, že kdyby zlé pohledy zabíjely, jsem dávno po smrti. Je ale fakt, že mě baví a těší i soucitné pohledy lidí, kteří se nestydí přiznat, že to mají doma také tak. Je fakt, že mám hodně známých maminek z Ameriky a myslím, že ty speciálně jsou „úchylné“ v tom pořád googlovat, jak dělat věci správně. Jak se bavit s dítětem, jak ho vychovat ve správnou a odolnou osobnost a já nevím co ještě. V jejich očích musím být úplně mimo. Moje známá teď kupovala knihu, jak vychovávat dítě, šla přesně podle kapitol a její dítě? Je děsné. To prostě nejde, vzít univerzální recept a myslet si, že když jím posypu svoje dítě, že z toho vyjde dokonalý člověk. Můj David je prostě normální zdravý kluk a nějak ho měnit podle návodů psychologů nebudu. Zlobení k dětství patří, a že jsem šedivá? Můžu si koupit kvalitní barvu na vlasy. A kdyby zlobil úplně neúnosně, asi bychom s partnerem nechtěli další miminko.
Opravdu chcete Davídkovi pořídit sourozence?
Jo, snažíme se a uvidíme, jak to dopadne. Moc si to oba přejeme. Ale necháme to přírodě, jak to vyjde a kdy.
Toužíte spíš po dceři, nebo synovi?
A víš, že je to jedno? Mám jedno krásné dítě a chtěla bych i druhé, aby se podařilo stejně. A pohlaví… I když ještě jednoho kluka bych asi brala, aby byli parťáci. Než jsem měla dítě, chtěla jsem jen kluky, tak bych to asi měnit neměla, jsem ale pokorná. Nejde o pohlaví, jde o zdraví. Toho miminka myslím.
Stýkáš se jen s cizinkami, nebo i s českými maminkami?
Myslela jsem si, že jednou za měsíc budu s Davídkem chodit mezi expats (manželky cizinců žijící v Praze), aby pochytil jazyk. No, a byla jsem tam asi jednou, dozvěděla jsem se, že moje dítě je nevychované, prakticky retardované a podle jakých příruček bych měla jet, takže teď, když mi přijde pozvánka, vymlouvám se na práci a ve finále sedíme s Davídkem doma, koukáme na pohádky nebo si hrajeme. Malé děti totiž taky vnímají a já nechci, aby o sobě slyšel cokoli negativního. Jistě, neuchráním ho úplně, ale dokud je to v mojí moci, budu se klidně vymlouvat na práci a další, jen aby se nedozvěděl, co ještě není pro jeho ouška. Maminky všude na světě srovnávají. A to mě nebaví. A taky mi vadilo, že já se na setkání matek vyfikla, aby mi to slušelo, a byla jsem asi jediná. Proč o sebe maminky jakoby nedbají, když mají dítě? Já chápu, že toho možná mají moc, ale aspoň umýt si vlasy, nandat řasenku a tvářenku, to by zvládnout mohly, ne?
Uhodila jsi někdy Davídka?
A to je co? (Vysvětlujeme si v angličtině, co otázkou myslím, a je mi trochu trapně, že jsem něco podobného vůbec nadhodila.) Jako jestli dostal někdy na zadek? Ale jasně, že jo. Myslím, že každá normální ženská své dítě občas plácne. Ale ne jako argument, ale v situaci, kdy by nic jiného nemělo smysl. Nevím, kdyby šlo o jeho život, kdyby nechtěl komunikovat a jel si tu svou vzteklou…
Ale vážně. Jednou dostal na zadek, aby si uvědomil, že provedl něco opravdu moc špatného, párkrát jsem ho plácla přes ruku, ale asi bych ho nikdy neuhodila přes hlavu. Já se k tomuhle trestu uchyluju, jen když na něj mluvím a vidím, že mě prostě neposlouchá. Navíc poznám, že i když mluvím nahlas, moje slova se od něj úplně odráží, jako bych nic neřekla. Navíc si myslím, že když dítě plácneš po zadku, uvědomí si mnohem rychleji, že se děje něco vážného. Dokážu si představit, že ho takovým plácnutím zastavím, až bude chtít skočit pod auto nebo sáhnout na rozpálenou plotnu nebo něco takového. Navíc s ním mám systém, který on respektuje, tedy myslím si já.
Když například začne zlobit, chytnu ho za ramena, sednu si k němu na bobek a trvám na tom, aby se mi díval do očí. Tak pozná, že dělá něco špatně. A taky vím, že když jsem na Davídka křičela, bylo mu to úplně jedno. Myslím si tedy, že je potřeba upoutat pozornost dítěte a teprve potom vychovávat, což nejde, když se dítě dívá na pohádky nebo poslouchá pohádku v rádiu. Takže když je průšvih, vypnu televizi a z očí do očí mu řeknu, že to je špatný, že to se nedělá. Problém ale je, že se občas začne smát, já se k němu přidám a finální výchovný výsledek je v háji. Když se máma směje tomu, co dítě dělá, myslíš si, že ti slíbí, že už se to nikdy nestane?
Naopak, bude tě chtít potěšit a zlobit bude ještě víc. Abych ale nevypadala jako krkavčí matka – vlastně jsem se rozpovídala o něčem jiném. Ano, na zadek Davídek párkrát dostal, ale dělám to hrozně nerada. Mrzí mě to víc, než asi jeho bolí.



Jaký jsi měla porod?
Musím odpovídat? Pekelný byl, žádná selanka z amerického rodinného sitcomu.
Vidíš, všechny VIP maminky tvrdí, jak to bylo v pohodě.
Nevím jak jejich, ale moje vagina během porodu tedy v pohodě rozhodně nebyla. Do porodnice jsem měla nástup ve čtvrtek odpoledne, s kontrakcemi po čtyřech minutách, a rodila jsem v pátek v poledne. Byla to hrůza. Najíst jsem nedostala, měla jsem hlad, z toho byla vzteklá, a když se mě porodník ptal, jak mi je, zmohla jsem se jen na otázku, jestli se snažil někdy vytlačit ananas, a že tak mi asi je. Pravda, po mé poznámce se mi ulevilo, ale jen na duši. Bolest při porodu byla hrozná. Taky bylo vtipné, jak jsme se do porodnice dostali. Přítel na mě kouká a povídá mi, jsi nějaká divná, děje se něco? A já mu povídám, že mám křeče co čtyři minuty a že je to divný. A vlastně až když jsem to vyslovila, mi došlo, že asi rodím.
V porodnici tvrdili, že musíme ještě čekat, až mi praskne plodová voda, případně pak porod vyvolat. Dostala jsem tabletku, infuzi s oxytocinem a vůbec nic se nestalo. David ve mně asi chtěl ještě dospat nebo tak něco. Kvůli tomu jsem měla 24 hodin silné kontrakce, kvůli kterým jsem byla naprosto unavená. A jestli se ptáš na pocity? Nijak pozitivní nebyly. Byla jsem unavená, hladová a naštvaná, prostě žádné skvělé emoce, ty se dostavily, když jsem dostala Davídka hned po porodu do náruče, a pak trvaly asi deset vteřin, než jsem usnula.
Na svého syna jsem se potřebovala pořádně vyspat. Věděla jsem navíc, že je tam s ním moje máma, takže nám ho nikdo nevymění, proto jsem si začala užívat mateřskou lásku až pak, když jsem se probudila, trochu v pohodě. Takže takové to všeobjímající blaho a hrozná radost po porodu u mě fakt trvala asi deset, možná dvacet vteřin, na víc jsem neměla energii. Já právě měla představu, že budu taková ta klidná madona, která porodí, bude plná lásky, ale skutečnost byla úplně jiná. S tím by maminky asi měly počítat. Že nic není tak, jak se píše v knihách.
Byl přítel u porodu?
Byl, ale jen v pátek dopoledne. Pracuje na ropné plošině a pak musel odjet zase zpět, měli nějaký problém. Naštěstí se mnou byla maminka, bez které bych to nezvládla. Davídka hlídala celou dobu, kdy já spala, a starala se o to, aby byl správně označený a aby nám ho nikdo nevyměnil.
Jaký je vztah na dálku?
Stejný, jako když má maminka manžela, který ráno odejde a pozdě večer se vrací domů. Je ale fakt, že je mi občas, když večer sedím doma, smutno, ale takhle to teď prostě má být a časem bude třeba zase všechno jinak. Je ale pravda, že když je zpátky tady v Praze, máme o čem mluvit, pořád se na sebe těšíme, na druhou stranu nezastírám fakt, že takovýhle život je hodně těžký. V situacích, kdy bys potřebovala, tu oporu prostě nemáš, pak se snažíš všechno si vynahradit během dnů, kdy je partner doma, ale to taky není ono. Jo, je to složitý. Třeba v tom, že můj přítel mě vždy vyslechne a poradí, netvrdí, že moje problémy jsou míň důležité než ty jeho. A teď, když tu nebyl, řešila jsem všechno se svou manažerkou, ale to prostě není ono.
Chodí David do školky?
Jistě, potřeboval by ale, aby začínala tak v deset ráno, vůbec se mu totiž nechce vstávat. Je fakt, že když už do školky dorazíme, dokáže se sám zabavit, nepotřebuje mě tam ani nepláče někde na chodbě, protože ví, že ho zase vyzvednu. Navíc má tři přítelkyně, se kterými se vodí za ruku, pusinkuje se s nimi. Je to takový malý Casanova. Chodí do anglicko-české školky, protože je to pro něj důležité. Chci, aby uměl jazyky a domluvil se s celou rodinou. Navíc dnes se bez angličtiny vlastně nikdo neobejde.
Takže ty máš dopoledne, kdy je malý ve školce, sama pro sebe. Zajdeš si na manikúru a tak?
No, to právě ani moc ne. Teď jsme dotočili desku, do toho se snažím rozjet vlastní produkční společnost, takže spíš se mi stává, že se při pohledu na hodinky zděsím, že už je tolik a že bych měla frčet pro syna. Odpočinek moc nemám, ale třeba to taky jednou přijde.
Kdy jsi s Davidem nejšťastnější?
Krásný moment je, když se spolu díváme na pohádky. Je klidný, jsme u sebe stulení, cítím, že k sobě patříme, a tohle si hrozně užívám. I když je mi jasné, že někdo třeba namítne, že televize pro dítě není vhodná, já doporučuju: Zkuste to a uvidíte.
Kdy jsi cítila nejsilnější mateřskou lásku?
Třeba u těch pohádek, pak když se David narodil a vrátili jsme se z porodnice. To byl ohromující moment, kdy jsem si uvědomila, že se už až do konce života budu muset o někoho starat. Zalila mě ale taková vlna lásky a radosti, že se to vlastně nedá popsat. To se musí prožít. Takže doporučuju, vnímejte moment, kdy se vracíte z porodnice, uvidíte, že v něm se to ukrývá. A ostatní situace? Jsou to prchavé momenty, během kterých koukám na Davídka a vnímám, jaké kouzlo se nám s přítelem povedlo a jak ohromné máme štěstí, že ho máme. Ale to zná každá máma. Vlastně si je ani nemusíš pamatovat, víš, že občas přijdou a ujistí tě v tom, že mateřství je ta nejlepší věc na světě, která tě mohla potkat.
Jsi unavená?
David v noci pořád nespí. Takže když se vzbudí, chodím k němu do pokoje, když usne, tak zase do ložnice. Klidně bych si ho do své postele vzala, jenže to by se nelíbilo partnerovi po návratu z plošiny (měsíc je nepřetržitě tam a měsíc má volno), tak se snažím Davida naučit, kde má svou postel. I za cenu, že v noci pobíhám po bytě a spím hrozně přerušovaně, což pro krásu moc není. Usínám večer ve své posteli, pak jdu do Davidova pokoje a zase zpátky a tohle kolečko dělám tak dvakrát i třikrát za noc. Ráno mám kruhy pod očima, takže mým jediným kamarádem posledního období je kvalitní korektor.
Plánujete ale další dítě, počítáš, že už se nevyspíš nikdy?
Tak to asi řeknu mamince, aby k nám přišla bydlet.
ZJISTILI JSME PRO VÁS…
Bleskový dotazník, díky kterému se o Victorii dozvíte (skoro) vše
Zpíváš Davidovi?
Ano, a věř mi, že každou noc. Anglické a české ukolébavky. Má je moc rád, jen já na ně občas začínám být trochu alergická. Asi to ale znáte taky, když zpíváte jednu píseň pořád dokola, přestává být zábavná.
Co nejčastěji?
Asi písničky z dětských animáků. Vede u nás Pošťák Pat, Barney, malý dinosaurus, Mašinka Tomáš a další... Písničky z těchto seriálů se ti snadno dostanou pod kůži. A představa, že je zpívám ještě za dva roky, když peklem jsou pro mě již dnes... Jaký dárek ti udělá největší radost? Třeba když dostanu poukázku na masáž, nebo když mi moje máma oznámí, že si mám vyrazit, že Davídka pohlídá. Za ta krásná slova ji doopravdy miluju. Jsou opravdu velkým dárkem, takže se snažím být hodná, abych ho dostávala co nejčastěji.
Co jsi chtěla dělat jako malá?
Dělat v produkci, číst zprávy, věnovat se muzice anebo sport. Takže se dá říci, že svoje sny si plním. Nestýská se ti po sluníčku? (Victoria vyrůstala v Jihoafrické republice) Určitě se mi stýská, ale už moc ne. Českou republiku vnímám jako svůj domov. Tady se narodil David, mám tu svou rodinu.
Kolik dětí chceš mít?
Asi čtyři. Vidím se, jak mám kluky kolem sebe a vařím pro ně, než jdou do školy. Nebo mám vizi, jak přivezou první přítelkyni domů… A nevím, jestli z toho mám radost nebo ne, v každém případě to bude zajímavé.
Plánuješ svatbu?
Určitě ji chceme, ale pořád nám do toho něco skáče. Ale chceme a věřte mi, to bude něco, co Česká republika ještě nezažila. Znáš film Moje tlustá řecká svatba? Tak to je moje rodina a tak nějak to bude. Jenom rodina na svatbě bude osmdesát lidí plus přátelé.
Článek vyšel v časopise Maminka.