Chybělo málo, přesně řečeno dva dny, a mladá Švédka už mohla mít jen náhrobek na hřbitově. Právě oněch 48 hodin ji dělilo od jisté smrti. Bylo jí tehdy 16, vážila 31 kilogramů a celý týden nesnědla ani sousto.
Právě kvůli tomu, že do ní celý týden nebyli schopni nic dostat, se rodiče rozhodli dceru svěřit odborníkům a přes její protesty odvezli Cazandru Zetteberg do nemocnice. Dobře udělali, bylo to opravdu za minutu dvanáct. Z Cazandry, které tělesná teplota klesla na 34 stupňů, totiž začal odcházet život. Když verdikt lékaři rodině oznámili, Cazandřina mladší sestra se rozplakala. Právě její slzy konečně s dívkou pohnuly a rozhodla se začít o svůj život bojovat.



Jen ležela
Do té doby byla apatická a nic ji nezajímalo. Jen ležela v posteli – neměla sílu vstát a něco dělat, natož jít do školy, jíst nechtěla, s přáteli přerušila všechny kontakty. Byla jí strašlivá zima, do ničeho se jí nechtělo. Když ji rodiče nutili, aby aspoň něco snědla, chovala se jako šílená. „Vůbec nechápu, co mne to tehdy posedlo a kde se vzala všechna ta energie. Bylo to, jako by mne posedl ďábel. Když se jednou maminka pokoušela přesvědčit mne, abych snědla aspoň mrkev, vzala jsem nůž a křičela, že chci umřít.“ Rodiče s ní měli peklo, Cazandra prostě nechtěla jíst. Když ji nutili, jen rozházela jídlo po talíři – nebo jím klidně mrštila i o zeď.
Dnes je to jinak
„Dívám se na svoje fotky z doby, kdy jsem vážila 37 kilo. Ani dneska nemůžu uvěřit, že jsem to nechala dojít tak daleko. Nikdy jsem si nemyslela, že můžu skončit nemocná, bez ducha, bez radosti. Ale je za mnou spousta dřiny. Mám za sebou dlouhou cestu a budu za život bojovat i dál. Já tehdy a já dnes – to byly dvě úplně jiné osoby, které měly dvě různé vize života. První, která chce prostě všechno vzdát, a druhá, která cítí, že má pro co žít, protože chápe, že život má smysl.
Když se mi v šestnácti podařilo zhubnout dvě kila, byla jsem šťastná. Neměla jsem moc vysoké sebevědomí, měla jsem pocit, že jsem aspoň něco dokázala, že vypadám líp. Začala jsem počítat každou kalorii, kterou jsem snědla, a pak se mi to vymklo z ruky.“
Nechápu sama sebe
„Opravdu sama sebe nechápu, když se dnes dívám na staré fotografie a porovnávám je s těmi současnými, jak jsem si mohla myslet, že jsem tlustá. Tehdy jsem ale neposlouchala svůj vnitřní hlas, který mi říkal, že jsem až moc hubená. Cítila jsem se dobře, když jsem byla kost a kůže. Dneska už chápu, proč jsem skončila v nemocnici, proč jsem se musela pod dohledem každý týden chodit vážit. Nechtěla jsem tehdy pochopit, že mi všichni jen chtějí pomoct, naopak jsem byla přesvědčená, že mne všichni chtějí zničit. Dneska se cítím o hodně líp. Chci se stát výživovou poradkyní, abych mohla pomáhat ostatním,“ svěřila se Cazandra na sociální síti.