Panička nemá ráda podzemní garáže. Říká, že tam má pocit jako by se transformovala na krtka. A tak když je zapotřebí jet do centra Prahy, zaparkuje u metra, přesvědčuje se, že jede autobusem, protože metro je také pod zemí a na požadované místo se dopraví. Jela do pojišťovny a babička zatoužila podívat se po předvánočním městě. Strašila mě, říkala, že to je už asi naposled….Vydaly jsme se na cestu všechny tři.
Autem jsme dojely do Karlína. V pojišťovně byla milá slečna, která s paničkou rychlostí blesku vyřídila, co jsme potřebovaly a babička řekla: „No vidíš, dneska bude prima den, hezky nám to začalo.“
To jako že začátek dobrý – všechno dobré? Ne ne, na to já mám svůj čivaví čich.
Panička si koupila lístek na metro, označila ho ve strojku a nic zlého netuše jsme přišly k jezdícím schodům. Nejezdím po nich každý den, ale řeknu vám, že to co tenhle pohyblivý pás předváděl, to jsem ještě neviděla. Kdo chtěl nastoupit, musel naskočit. No fakt. Žlutě označené hrany vyjížděly tak rychle, že mi splývaly. Něco jako když vidíte padat domino.
Babička zůstala stát a v očích se jí objevil děs.
„Tohle já nezvládnu!“
Panička bezradně pohlédla na šílený pás schodů.
„Já to nechápu. Takhle rychlé eskalátory jsem ještě neviděla!“
„Ale já na to opravdu nevlezu, já bych upadla,“ skoro plačtivě postávala u schodů babička.
„No to dá rozum, na to bych nevlezla ani já,“ odvětila panička.
Během toho naskočily nějaké dvě paní, na schodě zavrávoraly a kroutily hlavami.
Z opačného směru se řítila nahoru paní mávající berlemi.
„To je hrůza! To je hrůza!“ volala bušíc berlemi kolem sebe.
„Tamhle jsou jedny schody mimo provoz, možná bys mohla sejít po nich, co říkáš?“ váhavě pokukovala panička po zastaveném eskalatárou, před nímž se skvěl zákaz vstupu jako by se jednalo o vstup do jaderné elektrárny.
„Co tam děláte? Mazejte odtamtud!“zavřeštěl pán, který vyskočil jako zajíc z kukaně.
Panička se na něho podívala, babička se vystrašeně ohlédla.
„Prosím vás, máme problém. Maminka na tenhle eskalátor nemůže nastoupit, je to na ni hrozně rychlé. Je tu někde výtah nebo tak něco? Myslely jsme si, jestli bychom případně nemohly sejít po tom zastaveném.“
Pán se na nás díval jako na nepřátele státu.
„Mám už i označenou jízdenku, ale vidíte, že to je na starého člověka moc, to nezvládne.“
„Měla jste se podívat, než jste si to cvakla,“ odvětil.
„Bez označené jízdenky nesmím přece do přepravního prostoru,“ namítla panička, „je tu, prosím, ten výtah?“
„Není. Nic tu není. Musíte po jezdících.“
„Ale to fakt nejde. Co máme dělat? Potřebujeme se dostat na Můstek.“
Krčil rameny. Pak nabídl, že babičku přidrží za šos, než hupne na pás. Babičce se objevily v očích slzy.
„Já se bojím, já se fakt bojím, to já nedokážu!“
„A nemůžeme sejít po tom zastaveném schodišti?“ zkoušela to zkormouceně panička.
„Předpis je předpis. Je tam zákaz, nevidíte?“
„No vidím, ale co máme tedy dělat?“
Panička přemýšlela, co třeba dělá taková maminka s kočárkem, nedej bože s plus jedním již chodícím dítětem, nebo někdo, kdo má nohu v sádře.
„Jo to já nevím, paninko. Nebo možná jo: zrychlete babičku" nakrčil ramena a zmizel v budce.
Ještě chvíli jsme to zkoušely, ale babička pokaždé couvla. Nedivím se, celá jsem se třásla, jen jsem to ze svojí taštičky viděla. Naštěstí o kus dál byla zastávka tramvaje. A tak jsme jely tramvají. Panička s označenou jízdenkou z metra, ještě jednou označenou v tramvaji. Doufala, že pokud narazíme na revizora, že to bude člověk a ne stroj, který pochopí, co se nám přihodilo.
Vaše
Eni
ČTĚTE TAKÉ:
Malá a velká antikoncepce
STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU