Docela tohle chápu -a nezávidím Zuzaně jejích 30 a to, co všechno bude muset ještě řešit, aby se cítila když už nešťastná, tak aspoň přiměřeně spokojená. Je jí snad jasné, že oni se kvůli ní nepředělají. Měla by jim tedy říct, že si váží toho, že ji takto chtějí vzít mezi sebe, ale že není schopná jim poskytnout to, co od ní čekají. Totiž tu naprostou souhru a loajalitu kdykoli být připravená na časté příbuzenské kontakty podle jejich scénáře. Sama vím, co to obnáší - měla jsem to tak v rodině bývalého manžela a v rodině současného přítele jsem to utnula už v začátku. Skutečně nemám v úmyslu takto uměle rozšiřovat okruh svého příbuzenstva, nehodlám s jeho matkou a s ním jezdit na výlety a chodit za kulturou. Buďto to budou respektovat - a je mi celkem jedno, co si o tom myslí, nebo se prostě přestaneme vídat a ať si najdou nějakou podle svého gusta. Mně to stačilo. Nehledala jsem ani sponzora, ani člověka, co mě přitáhne do rodiny, aby mě spasil a zachránil před samotou. Umím být sama a nedám přednost cizímu člověku před vlastními potomky. Mám svoje koníčky, svou práci, své děti a už taky vím, co chci a co ne. Být přívažkem v nějaké jiné rodině neplánuju....
ach jo, sem fakt už skoro nemá cenu chodit něco číst...a nebo jen kvůli komentářům: .......http://www.dama.cz/laska-a-vztahy/jsem-samotarka-a-mam-se-vdat-do-spolecenske-rodiny-21747
Tak si ho neber. Rok dva dalšího soužití na psí knížku, aby se vyjasnilo, jestli je možno dosáhnout kompromisu přijatelného pro obě strany. Kdyby ne, tak sbohem a šáteček.
Mata69: řekla bych, že je to skoro 100% tak, ale z vlastní zkušenosti vím, že není - my jsme s mužským taky absolutně nesourodá dvojice, protože on je samotář, kterému stačí knížka a po každé kapitole si přijde pro pusu nebo pohlazení, já jsem živel, který má spoustu kamarádů a nevydrží na jednom místě ani 10 minut. On vstává v poledne a já v půl páté. On jí jen aby přežil, já ráda vařím a peču. Jenže ve finále jsme spolu 13 let a ještě jsme se nikdy nepohádali. 1) jsme si všechno dohodli, než jsme spolu začali žít (jak jsi správně psala o komunikaci je to především), 2) se máme moc rádi a je to vzájemné, takže se tomu, co na druhém vůbec nechápeme, dokážeme společně zasmát, 3) jsme oba dostatečně tolerantní, abychom neotravovali jeden druhého marnou "převýchovou". A konečně 4) když chce ten druhý dělat něco sám, nikdo mu v tom nebrání, takže si třeba uděláme tzv. "hezký víkend" a jedeme každý se svými kamarády a za svými koníčky (samozřejmě většinu víkendů se dohodneme na společném výletě nebo činnost) 5) netvrdím, že někdy nejsem naštvaná nebo smutná, když moje "skvělé" plány nepadnou na úrodnou půdu, ale neříkám mu to, nevyčítám, nepřemlouvám, prostě si vždycky řeknu, že radši oželím koncert AC/DC a budu s ním, než bych hledala někoho jiného, kdo má rád rock, ale jinak je to vůl :-D Vím, že on to má stejně - někdy se mnou nesouhlasí, ale udělá to, protože JÁ BUDU MÍT RADOST.
Jinak ale souhlas, o té komunikaci to je především. Taky mi to u mého muže vadilo, problémy se zametaly pod koberec a zásadně se nic neřešilo, aby nebylo ještě víc zle. Kdybych na to přistoupila, asi spolu dávno nejsme. Naštěstí se naučil být komunikativní i v relativně nepříjemných věcech, pokud se něco děje, vyříkáme si a jedeme dál...takže je třeba, aby ta druhá strana si nechala vysvětlit, aby byla přístupná dialogu. Pokud není, může se Zuzana stavět na hlavu a stejně bude pořád ta divná (opět vlastní zkušenost s jeho rodinou).
Mata69: Protože kdyby spolu mluvili, tak by věci vyřešili mezi sebou a nemusely se o tom psát články v boxíkách na Dámě :-) A my bychom neměly kde rozumovat :-)
Zebruška: a to se tady prolíná víceméně všemi příběhy - dva lidi spolu asi nemluví, neplánují a prostě spolu sexují, líbí se jim to, tak se vezmou. A pak se diví. A zase spolu nemluví, nic neřeší a pak zjistí, že se vzali dva absolutně rozdílní lidé, s rozdílným pohledem na svět, na život, na rodinu. To opravdu nechápu.
Myslím, že by rozhodně bylo potřeba, aby toto spolu probrali, ujasnili si, co kdo jak chce a jak budou oslavy dál řešit v manželství. Protože je jasné, že se sešli dva, kteří mají o rodinných vztazích jiné představy - jeden, který se rád se všemi druží a chce se s širokou rodinou často vídat, a druhý, kterému by asi stačila sem tam krátká návštěva rodičů. Bez domluvy z toho budou jen potíže - on bude naštvaný, že se ona straní jeho rodiny a nechce se zapojit, ona bude naštvaná, že ji pořád tahá mezi lidi, kteří ji otravují, a ještě chce, aby dělala, že ji to baví. Fungovat to možná bude, jen když to pokud možno bez zbytečných emocí proberou a nastaví si pravidla pro společné soužití, čili domluvit se, kterých oslav se ona bude účastnit a kterých už ne, kdy a jak se budou zvát hosté k nim atd. On by ji neměl nutit trápit se na velkých rodinných sešlostech a ona by mu neměla bránit se jich všech účastnit. A hlavně to pak musí oba respektovat - ale to se všechno hezky říká, nicméně si dovedu představit, že v praxi to úplně bez komplikací nebude a že časem si to při jakékoliv hádce otlučou o hlavu. Je fakt, že já bych asi hodně zvažovala svatbu s člověkem, jehož představy o rodinném životě se tak liší od mých. Zvlášť proto, že když budou mít děti, tak nastanou ještě větší dohady - on je bude chtít brát na všechny oslavy, ona je třeba bude chtít mít doma a jít s nimi na procházku...
podle mě nikdo neměl nikoho nutit do něčeho, co mu není blízké ------------- No super, a kdo tu čůzu nutí, aby si ho vzala? tak ať si najde někoho, kdo se k ní hodí a nesnaží se předělat jeho i celou jeho rodinu. tahle mánie vzít si prvního, kdo je ochoten vlézt do chomoutu a pak se celý život rozčilovat, že se nedá "vychovat", je asi nejrozšířenější omyl ve vztazích vůbec.
pecka: mně z toho článku nepřipadá že po něm chce aby se rodiny vzdal, jen chce aby ji netahal na každou rodinnou akci a netahá rodinu na její oslavy když si to nepřeje.
Na druhou stranu, pokud ona bude chtít po manželovi, aby se věnoval jen jí a nestýkal se s rodinou, protože jí vadí jejich družnost, taky to není správné. Tak jak chce ona ohledy vůči sobě, stejné právo na pochopení mají i ti ostatní. Všichni se musí naučit tolerovat jeden druhého a nastavit si taková pravidla, aby to bylo únosné pro všechny.
není tak důležité jaká je rodina jako jaký je partner. Pokud ji on nechápe a předpokládá že se ona změní a přizpůsobí, tak je to na prd a skončí to přesně tak jak si slečna myslí, pokud ale on má pro její introvertní nastavení pochopení a je schopen fungovat tak aby jí tohohle rodného mumraje uchránil, pak to fungovat může, ale musí proti vtíravému příbuzenstvu stát společně.Blbé je že tihle družní lidé obvykle nechápou že to není nic namířeného proti nim osobně, vyvozují z toho často že je nemá ráda je povýšená a tak. Nopodstatné je jak to s touhle halasností a družením se má sám budoucí manžel, pokud si bez oslav všeho se všemi život neumí představit, tak jim to asi moc fungovat nebude.
Slečna to bude mít asi těžké, sladit své představy o životě s partnerem ve dvou, aniž by akceptovala jeho rodinu. Měla si najít sirotka, který nikoho nemá. A co až bude mít dítě a bude potřebovat nějakou pomoc, když se od všech izoluje, těžko pak bude moct někoho o něco požádat.
Z příspěvků mám pocit, že je divná ta rodina. "takovou rodinu nebrat", "od takové rodiny radši dál".... Není to divné - prostě jsou rodiny co jsou společenské, rádi se její členové navštěvují. Není ani divné, když tomu někdo neholduje. Jen bude asi těžké sladit dva partnery, který každý pochází z rozdílných poměrů - jeden introvert z rodiny, která prostě nemá potřebu slavit vše společně, vídat se, navštěvovat; a jeden z rodiny přesně opačného zaměření. Ani jedna strana nemůže tu druhou do ničeho nutit. Přijde mi zajímavé, nebo spíše divné, že to slečna řeší až s blížící se svatbou. Tohle si přeci měli s partnerem vyjasnit už dříve.
Rambíša: Tak jsem díky Vám konečně pochopila, proč mi můj švagr před lety řekl, že jsem divná (a stav trvá dodnes)! Vážně, i u nás panuje podobná situace, jen s tím rozdílem, že my jsme to ustáli, stěhujeme se a rodinu si rozbít nedáme. I když byl muž hodně na vážkách kvůli "opuštění" rodičů a komanda (rodiny) jeho sestry. -- -- --Asi jsem přehlédla zmínku o tom, kde mají po svatbě bydlet. Pokud u té rodiny, bude to peklo, za to ručím. Pokud někde dál, tak se to dá, nedávat příbuzným klíče od bytu, u nich se ukazovat velmi sporadicky, jejich návštěvy přijímat tak jednou za měsíc. Ovšem za předpokladu, že to Zuzčin přítel opravdu všechno chápe, je schopen akceptovat, a že mu ona nebude bránit se s rodiči a ostatními dál stýkat. Jen aby z toho pak nevznikl problém "ty už zase jdeš za nimi a mě tu necháš sedět samotnou"...
tak si yslím ,že od akvé rodiny radši dál pořád jí budou něco vnucovat a když se jim nepřizpůsobý tak bude divná a její partner si to určitě nebude chtít s rodinou rozházet takže nebude vědět co má dělat jestli vyhovět jí nebo rodině do takovýho vztahu bych nešla i když se třeba mají hodně rádi neustály by to nejde prostě každému vyhovět ....
Taky jsem introvert a vlk samotář, zatímco přítel a jeho rodina hodně společenští. Když něco slavíme u nás, jedná se v podstatě o „komorní“ záležitost, za to když se slaví u přítelovy rodiny, sejdou se tam bratranci, sestřenice, tety, strýcové a já nevím kdo ještě, všichni navíc se svými rodinami, takže na můj vkus je to dost hlučné a bujaré. Na rozdíl od Zuzany z příběhu mi ale nikdo svoje představy o bavení se nevnucuje a snad mě berou takovou, jaká jsem. Co mi přijde v příběhu důležité, je, že se Zuzana dokáže proti aktivitám přítelovy rodiny vymezit a stát si za svým. Proto bych to neviděla tak černě.
pokud je introvert, a toto všechno ji vadí..-nevdávat se, a hlavně neotěhotnět s ním, prostě s dětmi by se hůř rozcházelo....
Taky si myslím,že takovou rodinu nebrat! Nechápu,jak si někdo může myslet,že každý baží se veselit s vpodstatě cizími lidmi,nechat si od nich organizovat volný čas,atd.atp.Když jste jiná,tak buď musíte mít tak velkou vnitřní sílu,abyste od sebe dokázala odstrčit jejich příliš drzou náruč,a manžel vám zůstal! Asi tohle nedopadne pro vás dobře,ta rodina vás ocejchuje jako divnou až padlou na hlavu,a manžel to nevydrží a stejně se rozejdete.V tomhle si myslím,že oba mají mít stejný názor na to,co je ještě milé a příjemné bavení a co už je drzý nátlak a vnucování se.
A proč si ho teda berete? Když jeho styl života, jeho společenský život a život jeho rodiny je vám tak proti srsti? Když píšete o tom, že by nikdo neměl nikoho do ničeho nutit - tak nenuťte svého partnera žít váš samotářský život. Vám vadí, že vám rodina vnucuje svůj společenský život, své oslavy, a vy je nutíte žít podle vás. Já si myslím, že se vy dva prostě brát nemáte. Je to chyba.
Tak tohle mám za sebou. Děvče, nohy na ramena a pryč dokud to jde. Jestli Vám to všechno vadí už před svatbou, věřte že po svatbě to bude ještě horší. Vaše vize společného života je naprosto přesná. Ani chvilka soukromí a pořád ve střehu kdo, kdy a na jak dlouho přijde k Vám domů, samozřejmě bez ohlášení - jste přece rodina. Přečíst si knížku nebo strávit víkend jen s manželem? To neexistuje. Všichni kolem pro Vás udělají nemožné, jenom abyste nemusela být sama. A ještě se tváříte, že se Vám to nelíbí. Když to řeknete naplno, tak si ti dobráci pomyslí, že jste nějak divná
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.