V životě bych si nepomyslela, že by se něco takového mohlo stát. A zrovna mně. Na mojí svatbě. S Martinem jsme chodili dva roky, klapalo nám to, tak jsme si řekli, že se vezmeme. Svatba se měla konat v červenci na venkově, v přírodě a v nepříliš luxusním stylu. Chtěli jsme ji mít prostě po svém.
Rodiče si sice přáli obrovskou svatbu, přece jen, byla jsem jejich jediná dcera, ale my s Martinem jsme stáli na svém. Svatba po našem, jen rodina, svědci a spousta kamarádů. Ani bílé šaty jsem nechtěla. Proč zbytečně vyhazovat dvacet tisíc za jeden den, kdy je budu mít na sobě? Nakonec to rodiče vydýchali a začali jsme se těšit.
Bylo jasné, že na svatbu pozvu i svou nejlepší kamarádku, kterou jsem i poprosila, jestli by mi nesvědčila. Hanka byla super holka, aspoň jsem si to myslela. Občas jsem si ale všimla, že mi tak trochu závidí, že mám partnera, a ona žádného. Vztahy jí nevycházely, možná byla moc náročná nebo neměla štěstí. Přitom jsem jí chlapa moc přála.
Kristýna Witnerová
24. dubna 2018
Když jsem ji požádala, jestli by mi nešla za svědka, nadšeně souhlasila. Prý aspoň pořádně pozná mého Martina, kterého do té doby viděla asi jen dvakrát. Svatba se blížila a já se těšila na manželský život. Našli jsme si s Martinem byt, pomalu do něj začali kupovat nové věci, a dokonce jsme si naplánovali svatební cestu na měsíc do Thajska. Život se zdál úžasný.
Přišel den „D“ a všechno bylo připravené. Hanka mi pomáhala s organizací, výzdobou, zajištěním rautu a byla mou druhou rukou. Zdálo se, že všechno klapne na jedničku. Svatební obřad na louce byl nádherný, romantický a originální. Pozvaný starosta byl vtipný, hrála nám kapela kamarádů a všechno vypadalo růžově.
Laura Poláková
3. května 2018
Když už byl večer a svatební after party byla v plném proudu, všimla jsem si, že už delší čas jsem neviděla Martina. Kam tak mohl zmizet? Já se dobře bavila, tančila jsem s kamarády, klábosila s kamarádkami. Vydala jsem se ho hledat. Možná jsem to ani neměla dělat, ale kdo mohl vědět, co najdu?
Když jsem přišla za stodolu, kde svatba probíhala, zastavilo se mi srdce. Dívala jsem se na to, co jsem spatřila, a nevěděla, jestli se mi to jen nezdá. Martin stál opřený o zeď a divoce se miloval s nějakou ženou. Nejdřív jsem jí neviděla do tváře, až pak. A bylo to ještě horší, než jsem myslela. Tou ženou totiž byla Hanka. Moje nejlepší kamarádka.
Zakřičela jsem a když se na mě podívala, v očích měla pohled, v němž se mi vysmívala. Byl to šok, utekla jsem pryč mezi svatební hosty a nevnímala Martinův hlas, který se za mnou nesl.
Dorazil ke mně a snažil se mi něco vysvětlovat. Je opilý, ona ho svedla… plácání a absurdní výmluvy. Neposlouchala jsem ho. Co nejdřív jsem pak odešla pryč do domu a zamkla za sebou. Svatba, krásný okamžik v mém životě, skončila naprosto jinak, než jsem si představovala. Druhý den jsem Martinovi řekla, že si neumím představit, že bych s ním měla žít.
Prosil, brečel a snažil se vše zachránit. Já ale byla neoblomná. Takového chlapa nechci. Dnes žijeme od sebe, rozvod ještě neproběhl, s Hanou jsem ukončila veškeré styky a snažím se najít vnitřní klid. Jde to jen těžko. Zrada od manžela a kamarádky – to jsou věci, které ve mně navždy zůstanou. Nebo bych mu snad měla odpustit?
Laura Poláková
6. května 2018