ZUZANA (48): Ani po letech nechápu rozhodnutí své babičky. Proč mě vydědila?

6. 6. 2021
Foto: iStock
ZUZANA (48): Ani po letech nechápu rozhodnutí své babičky. Proč mě vydědila? | Foto: iStock
Když bylo Mileně třicet let, zemřela její babička, s níž si rozuměla. Po její smrti přišel šok ze situace, která nastala. Dodnes přemýšlí nad nepsaným vzkazem, který jí její babička zanechala, a není si jistá, proč se babička rozhodla tak, jak se rozhodla.

Když mi bylo třicet, měla jsem vystudovanou vysokou školu, práci, která mě bavila, a byla jsem rok vdaná. Moje babička v té době už byla hodně stará a rozhodla se, že odejde do domova důchodců. Přemlouvali jsme ji, aby to nedělala, byla stále super, v dobré kondici a samostatná, neměli jsme problém v tom jí pomoci. Ale přes její rozhodnutí nejel vlak – stejně jako kdykoliv jindy. Když se rozhodla, bylo to vždy pevné rozhodnutí, které nemohlo změnit vůbec nic.

Dodnes si myslím, že za jejím rozhodnutím byla snaha uvolnit místo bratranci, který se do jejího bytu bez prodlení nastěhoval – to, že byt po babičce získá on, bylo domluvené už léta dopředu, a ačkoliv to mně – stejně jako mým sourozencům a bratrancovu bratrovi nepřišlo úplně fér, s babiččiným rozhodnutím jsme pohnout nedokázali.

Proč Češi často odmítají dědictví? Podívejte se na video:

Netrvalo dlouho, k bratranci se stěhovala jeho přítelkyně a po pár měsících otěhotněla. Myslím, že babička z toho měla radost, ale trápilo ji přitom několik věcí. To, že se nechtěli vzít, protože svatbu vnímala jako něco podstatného. Bylo jí líto, že ji nikdy nevzali na žádný výlet, natož třeba ukázat jí, jak v jejím bytě bydlí, a za třetí: donesly se k ní zprávy od ostatních obyvatel paneláku, kde sama měla pověst svědomité osoby, že z bratrance tam nikdo není úplně nadšený, co se jeho úklidu společných prostor týče. Při našich hovorech to nikdy úplně nepřiznala, ale poznala jsem to. Vždy řekla, co negativního od koho slyšela, podivovala se nad tím, jak spolu žijí na psí knížku, byla z toho smutná.

Snažili jsem se ji povyrazit, brali ji k sobě domů i na výlety. Bylo jí s námi fajn, myslím. Kolikrát jsem slyšela, že jsem její nejoblíbenější vnouče ze všech. Přiznávám, dost jsem se nad tím podivovala vzhledem k tomu, že právě bratranec měl byt, ale babička vždy říkala, že podle majetku se to nepozná. Asi nejvíc mě štvalo, že bratranec babičce nevěnoval příliš péče. Pokud vím, přijel za ní málokdy a jen na chvíli.

Pravnučku, která se mu narodila, viděla babička jednou jedinkrát. Ale nikdy nezměnila svůj postoj k bratranci a nikdy neřekla, že lituje svého rozhodnutí. Aby bylo uvedeno vše, musím dodat, že bratranec nebyl ten, kdo by potřeboval opečovávat. Rovněž vystudoval vysokou školu, měl práci a zaměstnaná byla i jeho partnerka.

Po několika letech v domově důchodců babička zemřela. Věděla jsem, že se to stane už několik měsíců předem. Najednou to už nebyla ona. Postupně se vytrácela její vitalita, energie. Čím dál méně toho ušla a čím dál více ležela. Při několika posledních návštěvách mě už poznávala jen s obtížemi – žila už v jiném světě, kde se pohybovala mezi těmi, které milovala a kteří zemřeli už dávno. Když mně volali z domova, že zemřela, nebylo to překvapivé, ale bolest z její ztráty nebyla o to menší.

Po nějaké době se nám ozval notář ohledně dědického řízení. Prarodiče měli kromě bytu v paneláku, kde žili, ještě chatu se zahradou a garáž. Byt odkázala bratranci, který v něm už žil. A vše zbylé? Taky jemu. S dalšími jejich vnoučaty, dohromady nás je pět, jsme byli dost překvapení.

A ačkoliv jsme to vlastně nějak vnitřně čekali, takto tvrdě napsáno, jednoznačně, nám i tak vyrazilo dech. Jako bychom vůbec neexistovali, nikde nebylo ani naše jméno. Můj kamarád právník nám radil napadnout závěť. Ale na to jsme ani jeden neměli žaludek. Prostě jsme to přijali jako babiččino rozhodnutí.

Letos uplyne už dvanáct let od její smrti, ale dodnes to nemám v sobě vyřešeno. Co nám chtěla svým rozhodnutím vzkázat? Proč myslela jen na bratrance, ale my ostatní jako bychom byli vzduch? Kolikrát si říkám, zda jsem opravdu byla nejoblíbenější.

Měly jsme k sobě hodně blízko, ano, dokonce si myslím, že nejblíž ze všech vnoučat, ale tím víc nerozumím, proč to dopadlo takto. Lhala mi? Měla nejraději jeho, který jí přitom paradoxně moc péče nevěnoval? Nedokážu se stále vypořádat s tím, že nevím, co ke mně opravdu cítila a jaké důvody ji vedly.    

Témata článku:   

Komentáře Zobrazit celou diskuzi

Přečtěte si také

Horoskopy

V poslední době moc rádi čtete, ale neměli byste jen ležet s knížkou v ruce. Čtení je jistě příjemné a povznášející, ale k vám se hodí i jiné aktivity. Musíte si je ovšem vymyslet sami,…