Zuzana žila sama už několik let, a proto se rozhodla, že se přestěhuje do domova důchodců. Ani ve snu ji nenapadlo, že by ještě mohla prožít lásku, ta ale kvete v každém věku.
Před pár lety jsem zůstala sama ve velkém domě, děti daleko, jezdily jen párkrát za rok. Bylo mi smutno, do toho se přidaly obtíže s kyčlemi. Bylo pro mě čím dál komplikovanější být soběstačná.
Ač jsem se snažila držet si jakžtakž fyzičku a nepřipouštět si chmury, jednou na mě ta moje opuštěnost a vše ostatní dolehly takovou silou, že jsem se rozhodla pro život v domově pro seniory. Těšila jsem se hlavně na to, že kolem mě bude živo, že mi někdo uvaří, budu si mít s kým vypít kafíčko nebo si vyjít do parku.
Martina Šebestová
31. ledna 2023
Moje očekávání se naplnilo. Bylo mi tam od počátku dobře. Musím tedy říct, že nešlo o klasický důchoďák, ale spíš o samostatné byty v jednom areálu. Když jsem se s někým chtěla potkat, vyšla jsem ven, když jsem neměla náladu, klidně jsem zůstala ve svém a pletla nebo četla ty stohy knih, které jsem si většinu života ukládala stranou, že na ně někdy dojde.
Jednou jsme si volaly s mojí kamarádkou Janou z gymnázia jako už tisíckrát předtím a mezi řečí narazily jako už mnohokrát na to, co je nového s našimi bývalými spolužáky. No, moc veselé to už nebylo, stárnou, odcházejí…
Laura Poláková
29. ledna 2023
Jana se ale tentokrát zmínila i o tom, že se potkala s Vladimírem. To byla moje první velká studentská láska. Tehdy jsme spolu chodili celý rok až do maturity. Pak se ale naše cesty rozdělily, já jsem se s rodiči odstěhovala skoro přes celou republiku. Sice jsme si psali týden co týden, ale náš vztah na dálku přežil jen šest měsíců. Pak se mi totiž Vladimír přiznal, že se zamiloval do jiné ženy, a docela záhy se brali a měli rodinu.
Já ho pustila z hlavy. Postupně jsem si zařídila svůj život a byla šťastná po boku mého muže třicet let. Jenže když Jana spustila o tom, že na Vladimíra narazila náhodou v Praze a že se na mě ptal, úplně mnou projelo mrazení, stejné lechtání kolem žaludku, jako když mi bylo sedmnáct…
Alena Menclová
26. ledna 2023
A nedalo mi to. Začala jsem pátrat, kde vlastně Vladimír žije, sháněla jsem jeho adresu po všech čertech. Naštěstí se mi to po pár týdnech konečně podařilo. Je ale fakt, že jsem se dlouho odhodlávala, co všechno na ten papír hodím, jak myšlenky naformuluji. Nakonec jsem si řekla, že to budu prostě já, že nechám mluvit srdce. Dopis jsem poslala a byla jsem jako pubertální holka, každý den následující měsíc jsem vyhlížela, kdy přijde paní pošťačka.
Jak dny a týdny běžely, přiznávám, že jsem byla čím dál smutnější. Asi jsem si to nějak moc malovala a doufala, že se třeba rozhoří to, co tam kdysi bylo. A ono nakonec ano.
Laura Poláková
15. ledna 2023
Zrovna jsem se vracela s kamarádkami z oběda s novým časopisem v ruce a těšila se, jak si dopřeji odpolední siestu. Když jsem vešla do recepce bytového komplexu, čekal na mě on. Hned jsem ho poznala, elegán s pugétem v ruce a šibalskýma očima, které jsem kdysi tak milovala. Hrnul se ke mně se slovy, že si pro mě přijel. Že spolu musíme strávit pár dní a pak se uvidí…
Neodepisoval, protože mě chtěl přesně takhle překvapit. Rozplakalo mě to. Týden jsme byli u něho a od té doby spolu žijeme už nastálo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě na stará kolena potká takové štěstí.