Zuzana zůstala před pár lety sama ve velkém domě, její děti bydlely daleko a jezdily za ní jen párkrát za rok. Protože jí bylo smutno a do toho začala mít ještě obtíže s kyčlemi, rozhodla se pro život v domově pro seniory. Její život to výrazně změnilo k lepšímu, navíc znovu našla svou první lásku.
Ač jsem se snažila držet si jakžtakž fyzičku a nepřipouštět si chmury, jednou na mě ta moje opuštěnost a vše ostatní dolehlo takovou silou, že jsem se rozhodla pro život v domově pro seniory. Těšila jsem se hlavně na to, že bude kolem mě živo, že mi někdo uvaří, budu si mít s kým vypít kafíčko nebo si vyjít do parku.
Moje očekávání se naplnilo. Bylo mi tam od počátku dobře. Musím tedy říct, že nešlo o klasický důchoďák, ale spíš o samostatné byty v jednom areálu. Když jsem se s někým chtěla potkat, vyšla jsem ven, když jsem neměla náladu, klidně jsem zůstala ve svém a pletla nebo četla ty stohy knih, které jsem si většinu života ukládala stranou, že na ně někdy dojde. Jednou jsme si s mojí kamarádkou Janou z gymnázia volaly jako už tisíckrát před tím a mezi řečí narazily jako už mnohokrát na to, co je nového s našimi bývalými spolužáky. No, moc veselé to už nebylo, stárnou, odcházejí…
Laura Poláková
18. prosince 2022
Jana se ale tentokrát zmínila i o tom, že se potkala s Vladimírem. To byla moje první velká studentská láska. Tehdy jsme spolu chodili celý rok až do maturity. Pak se ale naše cesty rozdělily, já jsem se s rodiči stěhovala skoro přes celou republiku. Sice jsme si psali týden co týden, ale náš vztah na dálku přežil jen šest měsíců.
Pak se mi totiž Vladimír přiznal, že se zamiloval do jiné ženy a docela záhy se brali a měli rodinu. Já ho pustila z hlavy. Postupně jsem si zařídila svůj život a byla šťastná po boku mého muže třicet let. Jenže když Jana spustila o tom, že na Vladimíra narazila náhodou v Praze a že se na mě ptal, úplně mnou projelo mrazení, stejné lechtání kolem žaludku, jako když mi bylo sedmnáct…
Martina Šebestová
15. prosince 2022
A nedalo mi to. Začala jsem pátrat, kde vlastně Vladimír žije, sháněla jsem jeho adresu po všech čertech. Naštěstí se mi to po pár týdnech konečně podařilo. Je ale fakt, že jsem se dlouho odhodlávala, co všechno na ten papír hodím, jak myšlenky naformuluji. Nakonec jsem si řekla, že to budu prostě já, že nechám mluvit srdce.
Dopis jsem poslala předloni 15. listopadu a byla jako pubertální holka. Každý den následující měsíc jsem vyhlížela, kdy přijde paní pošťačka. Jak dny a týdny běžely, přiznávám, že jsem byla čím dál smutnější. Asi jsem si to nějak moc malovala a doufala, že se třeba rozhoří to, co tam kdysi bylo. A ono nakonec ano. Pamatuji naprosto přesně, co jsem tehdy 22. prosince dělala.
Laura Poláková
27. listopadu 2022
Zrovna jsem se vracela s kamarádkami z oběda s novým časopisem v ruce a těšila se, jak si dopřeji odpolední siestu. Když jsem vešla do recepce bytového komplexu, čekal na mě on. Hned jsem ho poznala, elegán s pugétem v ruce a šibalskýma očima, které jsem kdysi tak milovala. Hrnul se ke mně se slovy, že si pro mě přijel.
Že spolu musíme strávit Štědrý den a pak se uvidí… Neodepisoval, protože mě chtěl přesně takhle překvapit. Rozplakalo mě to. Svátky i silvestra jsme byli u něho a od února spolu žijeme už nastálo. Nikdy by mě nenapadlo, že mě na stará kolena potká takové štěstí. Letos jsme spolu už rok a jsme moc spokojení.