Zuzana Stivínová si uměla pro svůj život vybrat barevné kulisy: narodila se zajímavým rodičům se zajímavými kořeny. Její směřování bylo jednoznačně umělecké - po babičkách, tetách i rodičích… Naučila se hrát na violoncello, vystudovala hudebně dramatický obor pražské konzervatoře a její česká kariéra byla přímá, úspěšná a voňavá. A pak se TO stalo…
Kde jste potkala svého muže?
Nic originálního: V hospodě. Žila jsem rychle, hodně a pospolitě. Životem každodenním, denním i nočním. Chodila jsem do míst, kde se scházejí snivci - umělci, režiséři, herci, nakladatelé. A někdo tam jednou vzal vědce Lukáše.
Vědec mezi snivci… Byl nápadný?
Na první pohled nijak zvlášť. Nebyla to láska na první pohled. Až později jsme „založili soukromou pobočku všech nadací vědy a umění“ - žijeme to denně v praxi.
Lukáš je…
Molekulární biolog. Jeho maminka byla ředitelka sociologického ústavu Akademie věd. A tak Lukáš už odmalinka dobře ví, že sny, jejich sdělování i fakta a jejich zkoumání, dávají dohromady fenomén, kterému se říká člověk.
Díky hospodě snivců, lásce a vědě jste se ocitla v New Yorku.
Ano. Získal skvělou pracovní příležitost.
A tak jste sbalili švestky…
Bylo to velké, ale ne složité rozhodování. Plně to spadá do mého pojetí partnerství: Nikdy nejde vše najednou. Jednou je čas pro jednoho, pak pro druhého. Odjížděla jsem z Česka v době, kdy se mi dařilo. Tím, že jsem řekla, že uvažuju o odjezdu, se nade mnou zavřela voda. Když jsem začala žít v New Yorku, ukázalo se to pro mnoho projektů, ve kterých jsem pracovala a pracuju, výhodnější. Nemám stálé angažmá - když přiletím, jsem plně k dispozici.
Kdy vás přepadl první smutek z cizího města?
Nevím, jestli to byl smutek, ale bylo to takhle: Lukáš odletěl přede mnou. Připravit hnízdo. Když jsme s dětmi dorazili do New Yorku, nastal švunk. Lukáš pracoval do noci, volné chvíle jsme věnovali tomu, abychom syny zařadili do nového života. A jednou, když děti odešly do školky a školy a Lukáš do práce, dívala jsem se z okna na lidi, kteří někam jdou. A já neměla, kam bych šla. Bylo to tísnivé.
Kdy přišel ten moment, že i vy jste měla kam jít?
No potkala jsem přece tu starou Židovku… Najednou jsme spolu mluvily a ona mi začala vyprávět o svém příteli, Iddo Netanyahuovi. Je to rentgenolog, který napsal báječnou divadelní hru A Happy End, pro kterou hledá podmínky pro realizaci a… hledá také tu správnou herečku. Seznámila nás.
To vypadá na začátek happy endu.
Ony ty šťastné konce amerického snu mají poměrně náročné průběhy. O New Yorku se říká, že dá člověku jen jednu šanci. Mate ale tím, že jich nabízí miliony. Dělá to tím složitější. Člověk se musí důkladně rozhodnout, jakým směrem se vydá a čemu obětuje všechen čas a úsilí. Je to jiné, než jsme zvyklí u nás. V Česku jsem šla z projektu do projektu i díky tomu, že se tu známe, víme o sobě, víme, co umíme, co si vzájemně můžeme nabídnout. Je to na jednu stranu jednodušší, na druhou vás to velmi rychle zavede do slepé uličky škatulkování. V New Yorku i v Česku mají všichni nachlup stejnou starost o to, jak zaplatit složenky, jak mít za co žít a úplně stejně vás tahle nutnost nutí dělat kompromisy. Jenže je v tom jistý rozdíl…
To už jsem slyšela mnohokrát…
Člověk to dobře cítí, ale poměrně špatně a nesnadno se to vysvětluje. Vezmu to od začátku. Lidé se na sebe v New Yorku usmívají a jsou k sobě v prvním kontaktu opravdu milí. Není to ale falešné, jak se mnohdy zjednodušeně říká. Druhý člověk se tu na vás usměje proto, že ví, že to máte stejně těžké jako on a chce vám zpříjemnit aspoň chvilku. Je tu hodně možností, a proto na jednom místě není až tak velká tlačenice. Z toho plyne, že je tu i méně plochy pro závist a víc prostoru pro radost. A rozlišuje se tu job a práce. To je ten největší rozdíl. Job přinese peníze a práce je proces, který má hlubší smysl. Ale poklepává se tu po rameni i za dobře odvedený job.
Zkuste to na příkladu.
Obcházím tu pochopitelně castingy. Jednou mě vybrali na to, abych přečetla text, který pak zazněl v divadle off-Broadway. Najednou mi lidé z mého nového okolí začali psát a volat, že je to skvělé a úžasné. Byl to job, dobře odvedený… Jak to říct: v tom velkém světě jsou nějak víc vidět maličkosti.
A jak vypadá ona práce, která má hlubší smysl?
To je pak ten sen. V mém případě je autorem snu právě Iddo Netanyahu. A má konkrétní podobu hry „pro diváky s vědomím o holocaustu“ - příběh berlínské židovské rodiny odehrávající se v roce 1932, deset dní před nástupem Hitlera k moci.
Zatím jsme ji hráli v Denveru a další státy objíždíme s jejím scénickým čtením. Je to taková velká cesta, která už trvá dva roky a vede směr off-Broadway. Já na té cestě především piluju angličtinu - je nakonec docela zábavné, když se vždy po čtení při debatách s diváky ukáže, jak velký rozdíl je v mojí angličtině se scénářem a bez něj. Lidé v divadle se pak nestačí divit mým novátorským gramatickým uskupením.
Nechybí vám vaše česká sláva?
Chtělo by se mi říct, že ne. Ale jo. Chybí. Taky proto si pro její dávku jezdím pravidelně do Prahy. Jsem člověk, který je rád středem pozornosti. V New Yorku je těžké na sebe upozornit sebekřiklavější rtěnkou - a že já používám ty nejostřejší odstíny rudé! Když jsem nedávno byla se svým mladším synem v Praze, nechápal, jak je možné, že se v centru na ulici zdravím s tolika lidmi. Asi má dojem, že jsem byla nějaká pražská atrakce. Upřímně, užívám si už zase oba své životy. Chtěla bych úspěšně dokončit cestu s Iddem, ale určitě bych chtěla i přijet do Varů na festival. Ne jako kámoška, ale s novým filmem. Chtěla bych znovu něco od obou mých životů, nejsem skromná.
Vypadá to nadějně na obou stavech…
Už zase dostávám nabídky i v Česku - rodina si už totiž může dovolit mě po dobu natáčení postrádat. Myšlenkovou bariéru vzdálenosti se podařilo prolomit i českým tvůrcům. No a v New Yorku už mám taky své místo. Je to spíš plácek, něco jako místo pro nadechnutí v lavině. Znám tam už spoustu lidí a oni znají mě, ale nic z toho neplyne. Ke konverzaci na večírcích je pro všechny stále zajímavější můj manžel. Coena i ostatní prostě logicky zajímá víc výzkum rakoviny. Tomu pochopitelně nejde konkurovat. Ale třeba Phill Glass zas ocení víc to, jak bubnuje můj starší syn, který chodí do hudebky s tím jeho. A tak si říkáme: čau, máme šikovný děti…
Jste v Americe jiná?
Nikdo mě tu nezná, takže když někam jdu, o to víc se vyfiknu. To zaprvé. Zadruhé, musela jsem se naučit jinak vystupovat obecně. V Americe vás někdo musí vždy někomu představit - je strašně nesympatické se představovat sám. Takže občas stojím a čekám na Godota nebo libovolný druh zázraku. Pak jsem se taky musela naučit říct si o pozornost. To je učiněná alchymie. Zjistila jsem ale, že podstata toho všeho je vážit si sebe a vážit si práce ostatních. Ale pozor! Když někomu prokazujete úctu, nesmí to znít servilně. S tím jsem měla velký problém, abych se naučila volit ta správná slova. Jsem úplně jiná, než jsem byla, ale myslím, že to mi už zůstane. Hodně věcí se mi změnilo od základu i v hlavě. A hlavně, myslím si, že je toho dost, co v Česku ještě přijde. Ne, že by měla být Amerika jediný a směrodatný vzor, mluvím o tom, co v Česku už jednou bylo a je pryč.
Co tím myslíte?
Říkám tomu kult hvězdnosti. Je to vlastně taková dohoda, ze které může těžit hodně lidí najednou. Když je nějaký herec či herečka takzvaně na vlně, můžou z toho získat producenti, novináři, obchodníci… V Česku to bylo za první republiky stejné. Teď je to zasypané nánosem falešné skromnosti a podivného rovnostářství. Třeba Slováci i Poláci to mají, nevím, kde se to u nás zaseklo. Aňa Geislerová mi popsala takovou lekci hvězdnosti v praxi: ubytovala se kdesi v hotelu se slovenskou hvězdou Zuzou Fialovou. Ta přišla na recepci s tím, že chce vyměnit pokoj, že má špatný výhled. Omluvili se jí a pokoj vyměnili. Aňa to pak zkusila jinde a zdánlivě žádala o totéž - nicméně jí řekli, že jiný pokoj nemají a ona za to odmítnutí téměř poděkovala… Je to v nás, ale co to je, to nevím. Cítím jen, že to má hodně co do činění s tou mojí směšně nastavenou houpačkou mezi servilitou a nejistotou. Prostě Zuza se u svého požadavku cítila oprávněně a Aňa trapně. Znám to. V Česku se třeba červený koberec považuje za cosi nabubřelého, v Americe je to dohoda.
Červený koberec je dohoda?
No ano. Od okamžiku, kdy někdo vstoupí na červený koberec, stává se věcí veřejnou. Může být fotografován, dotazován a musí to respektovat. Novináři čekají až na něj dotyčný vstoupí, srovná si šaty a vědí, že se musí zastavit a oni mají právo se ptát. Lidi čekají, že se právě z tohoto prostoru budou účastnit onoho show. V Česku se novináři přestali ptát. Byla jsem tuhle na tiskovce k filmu, a když nastal prostor pro otázky, bylo ticho. Nevím, jak je to možné. V Americe je prostor pro otázky na tiskovkách využit na sto procent. Jako herečka musím umět manévrovat mezi všemi dotazy. Můžu říct, že na něco neodpovím, ale když to řeknu víckrát, bojkotuju nejen sebe, ale i práci ostatních. Nemluvím o bulváru - ten je všude stejný.
Takže suma sumárum, co vám Amerika dala?
Jsem rozhodně pobytem v New Yorku sebevědomější - jako ženská i jako herečka. Mnohem víc přemýšlím nad každou maličkostí, nad každým rozhodnutím. Když v Americe vezmete nějakou práci zadarmo, dál se má za to, že k ní přistupujete, jako kdyby byla honorovaná. Rozhodnutí tam musí být jasná, srozumitelná a konečná. Všechno ostatní je porušení dohody. Naučila jsem se taky, jaký je rozdíl mezi tím být známá a být hvězda. Je to stejné jako rozdíl mezi jobem a prací. Hvězdnost je práce na celý život. A hvězdou může být každý ve svém oboru. To neplatí jen pro umělce a vědátory. Je to otázka osobního postoje. Díky Americe jsem taky pochopila, že svůj sen si člověk nesmí platit sám. O snu musí umět přesvědčit ostatní. A dál... Už je mi třeba jasné, že když někdo píše scénář tři roky, neznamená to jednoznačně, že je líný. Ale třeba že na své představě poctivě maká. A k tomu dělá ještě kšefty na složenky... Tak to všechno jsem se naučila nebo se pokouším naučit.
O co vás Amerika naopak obrazně řečeno připravila?
O občůrávání starých patníků. O moje milované území. O rodinu, máminu náruč, legraci… V Americe je málo legrace. Připravila mě taky o kámoše. Zdá se, že čím víc lidí člověk potká, tím víc může najít kamarádů. A přitom to tak vůbec není. Teprve oddělením nebo naprostou ztrátou přátel mi došlo, že po některých lidech v mém životě zůstal nevyplnitelný kráter. A čím jsem starší a znám víc lidí, tím víc mám strach o tu hrstku těch opravdových.
Vrátíte se někdy?
Jsem tam čtyři a půl roku. A určitě nás čekají další dva. To je odpověď praktická. Teoreticky: nevím. Zkušení matadoři tvrdí, že tři roky jsou jedna hranice a pět let druhá. Po třech letech se prý naučím dýchat a po pěti se začne něco dít. Tak čekám na to dění. Obecně je pro můj život typické, že se vše děje jindy, než je obvyklé. Z Česka jsem odjela, až když jsem měla dvě děti, modelkou na jedno focení jsem se stala po čtyřicítce a s nadsázkou říkám, že se vrátím do Národního divadla -nejdřív jsem byla v činohře, potom v operetě a do baletu se tam chystám až po třetím dítěti. Ale teď mě ještě napadlo, v čem jsem se díky Americe změnila asi nejvíc: nesnášela jsem odjakživa nejistotu a teď v ní žiju. A počkejte, ještě mám něco!
Už tak je toho až nad hlavu!
No, ale to co přijde teď, právě z toho všeho dělá život snesitelnější. Bude to znít jako protimluv píle a pracovitosti a všeho, co jsem říkala, ale jen na první pohled. Pochopila jsem, že mnoho věcí stačí dělat napůl. Většinu svého života jsem hrozně túrovala a tlačila na pilu ve všech směrech. Pak jsem na hodině jógy uslyšela od učitelky Laury poprvé větu - to stačí. Snažila jsem tehdy protáhnout paži až do kýžené vzdálenosti, nešlo mi to a patrně jsem si už mohla ublížit. Došlo mi, že tohle lze velmi jednoduše převést do života. Příšerně vám ale začne protestovat ego. Nicméně, opravdu stačí snažit se tím správným směrem, a nemusíte si při tom urvat vazy. A pak mi jako lavina vytanuly všechny věty, které jsem na tohle téma kdy slyšela a puzzle se mi v hlavě poskládaly: náročná Věra Chytilová v mé hlavě křičí: chyby, jedině chyby dělají ty věci zajímavější, defilují mi tam Lébl, Pitínský... Taky Ondříček, který prý vysvětloval Meryl Streepové: jen buď, hraj, kamera si tě najde. Vychází mi z toho prostě jediné: poctivě být a jít tím pro každého správným směrem a kamera, stará Židovka nebo osud si vás najde.
Jaké máte další sny?
Chtěla bych, aby naše děti měly rodiče jako já: rodiče, kteří se někdy trápí, ale nepláčou a umějí snít. Kdysi jsem chtěla čtyři děti, přišlo mi to normální, protože jsem ze čtyř dětí. Ale to jsem vzdala při zjištění, kolik energie odčerpávají dvě - já jí mám přesně na dvě. Když jsme u těch dětí, mám potřebu se o svůj život s nimi dělit. Něco jsem viděla, něco zjistila a teď je třeba jim to ukazovat. Vždycky jsem pochybovala o mé schopnosti žít v partnerství, ale nikdy jsem nepochybovala o mém talentu k mateřství. Můj sen je můj život: myslím si, že musíme trochu lítat a trochu dělat bordel. Nic nemůže být permanentně zalité sluncem, ani pod vodou. Je nutné padat na čumák a zkoušet slepé uličky. Naše kvalita se vždycky ukáže na tom, jestli umíme vstát a jít dál. To se lidem pak zapisuje do charakterů i do obličeje. Uvidíme, jak budu vypadat za pár let…
Článek vyšel v časopise Moje Psychologie
